Celý rozhovor si můžete poslechnout ve formě podcastu níže nebo na platformách: YouTube, Spotify, Google Podcasts i Podbean. *Omluvte prosím zhoršenou kvalitu podcastu způsobenou technickými problémy.
Dlouhá divadelní pauza je za námi – najela jste zpátky na stejné pracovní vytížení jako předtím, nebo si chcete udržet pomalejší, míň hektické tempo?
Vždycky jsem si přála najít ideální balanc. A postupně léty zjišťovala, že ho stále ještě nemám. Naopak jsem pracovala hodně intenzivně, protože mě práce hrozně bavila a naplňovala. Nabídky byly, tak jsem je s radostí přijímala. Ještě před covidovou pauzou mě přepadla potřeba výrazně zpomalit, ale to nejde naráz, když je člověk angažovaný ve velkých kolosech, jako je denní televizní seriál a divadlo se spoustou představení. Ve chvíli, kdy se mi začalo dařit zvolňovat, přišel covid a zpomalení tak bylo daleko větší, než po jakém jsem toužila. Hlavně jsem byla překvapená, jak reagovalo moje tělo a psychika, neudělalo mi to úplně dobře. Změna byla moc prudká a hlava se bránila.
Mělo to i nějaká pozitiva?
Chvilku jsem si samozřejmě užívala, že jsem si mohla přečíst nějakou knížku, podívat se na film, věci, na které jsem předtím neměla vůbec čas… Já jsem ještě měla štěstí, že jsem nebyla úplně ve stopce, televize se pořád točila, v divadle jsme mohli (za přísných podmínek) alespoň zkoušet. Ale byla to marnost, přišlo mi depresivní nemít ani termín premiéry, nevědět, k čemu směřujete. Potom přišla nabídka na novou řadu Tvoje tvář má známý hlas, a ačkoli jsem před lety říkala, že už bych do toho nikdy nešla, rychle jsem nabídku zvážila a uvědomila si, že by mě mohla vytrhnout z letargie a dát mi znovu nějaký řád.
Jaký byl návrat na pódia?
Měla jsem hodně smíšené pocity. Z části jsem si zvykla, že nejsem před lidmi, byly tam obavy… ale když člověk stál na pódiu a uviděl publikum, byla to téměř euforie. Vzájemná, myslím, i když přes respirátory moc nevidíme, jak se diváci tváří, a trochu tlumí i ty zvukové projevy.
V Městském divadle Brno se nedávno konala premiéra muzikálu Pretty Woman, kde hrajete hlavní postavu Vivian. Je to tlak, hrát tak notoricky známou postavu?
Spolu s mými kolegy doufám, že lidé nejdou do divadla, aby srovnávali, jestli je Holišová, Janotová nebo Navrátilová stejná jako Julia Roberts. Děláme hru na motivy příběhu, snažíme se dodržet highlighty, hlášky a situace, které mají lidé rádi, ale jinak je to naše pojetí. Skutečnost, že film byl tak úspěšný, je samozřejmě určitým způsobem zavazující, snažíme se ale, aby diváci neodcházeli rozčarovaní nebo zklamaní. Asi se to povedlo, protože máme vyprodáno a přidáváme představení. Myslím, že představení je hezky napsáno, má příjemný humor, navíc je tam zaručený happy end, který se v této zvláštní době všem asi dost hodí.
Takže i když někdo zná film nazpaměť, bude u hry překvapený?
Některé situace jsou jiné, například ředitel hotelu neučí Vivian stolovat, ale tančit – stolování by asi nebylo tak jevištně atraktivní. Nicméně „svině klouzavý“ jsou tam samozřejmě taky. V představení je také hrozně fajn pop-rocková muzika, kterou napsal Brian Adams.
V roli ústřední dvojice alternují celkem tři herečky a dva herci. Jak se to zkouší? Určíte si dvojice nebo každý s každým?
Je to náročnější – zkoušíme každý s každým, v provozu divadla vám nikdo nezaručí, že se budete pravidelně potkávat se stejným kolegou. Každý má nějaké svoje drobné odchylky, které dělá jinak, ale takové to gró se musí dodržovat plus mínus stejně. Máme stejný text, stejné aranžmá, snažíme se, abychom hereckého partnera nezaskočili. I když myslím, že naši partneři v Městském divadle jsou zkušení herci, takže možná by to naopak ocenili.
Nedávno jsem byl na skvělém představení Monty Python’s Spamalot. Tam bylo vidět, že improvizace z vaší iniciativy muselo být víc.
Spamalot patří k mým velkým oblíbencům, mám spoustu přátel, kteří na něm byli opakovaně – je to, myslím, představení, které máme rádi my herci i diváci. Ne u každého představení tohle člověk může říct. A můj teď již stěžejní výstup v této hře (lament divy o tom, jak je zavřená v šatně a nechtějí ji pustit na jeviště) vznikl opravdu jako improvizace, protože pan režisér potřeboval udělat velkou přestavbu a chtěl nějak vyplnit prostor. Tak nám řekl, ať projdeme hledištěm a každá z nás, která roli alternujeme, si tam zanadáváme podle sebe. Začalo se to nabalovat a teď je z toho velká scéna, ale samozřejmě má svoje mantinely.
Je těžší lidi rozesmát, nebo dojmout?
Těžko říct. Když je rozesmějete, tak to slyšíte, když je dojmete, tak ne, máte maximálně pocit, že se vám to podařilo. A tyhle pocity nemůžete brát úplně vážně, kolikrát si myslíte, že to dneska bylo perfektní, a odezva není. Nebo naopak. Ale asi je těžší diváka rozesmát, aby to nebylo podbízivé a za každou cenu.
Vzpomenete si na první muzikál, v němž jste hrála?
Myslím, že prvním muzikálem bylo Zpívání v dešti v Národním divadle Brno, kde vyhlásili konkurz, protože v souboru neměli vyloženě muzikálové herečky. Já, pravda, studovala činohru, ale vždycky jsem ráda zpívala, tak jsem to šla zkusit. A asi to bylo ve správnou chvíli na správném místě. Potom se nabalovaly další muzikály… a už jsem z nich nevyšla.
Měla jste za studií na JAMU nějakou roli, po které jste toužila, a později se vám to splnilo?
Já nejsem úplně typ, který má vysněné role či díla. Nechávám to plynout a je pro mě důležité, když ve mně někdo vidí roli, kterou bych mohla ztvárnit. Existují věci, s nimiž víc sympatizuji a mám je radši, ale když jste v angažmá, nevybíráte si, v čem budete hrát, role je vám přidělena. Hodně ráda jsem měla Funny Girl, znala jsem ji jako film a byla jsem velmi potěšena, že si tuto inscenaci mohu zahrát v divadle. Jedním z mých prvních muzikálů tady v Městském divadle Brno byly Čarodějky z Eastwicku, ty jsem taky zbožňovala jako film.
Spamalot patří k mým velkým oblíbencům, mám spoustu přátel, kteří na něm byli opakovaně – je to, myslím, představení, které máme rádi my herci i diváci. Ne u každého představení tohle člověk může říct.
Dočetl jsem se, že jste studovala na střední pedagogické v Boskovicích. Jako místnímu rodákovi mi to nedá nezeptat se, jak se vám tam líbilo, jaké máte na Boskovice vzpomínky?
Já jsem bydlela v Brně a každý den dojížděla, čili mé vzpomínky na Boskovice jsou takové, že jsem vstávala ráno v pět a dobíhala na poslední chvíli autobus. Dobré bylo, že v zimě měl často zpoždění, takže jsme třeba nemuseli jít na první hodinu. Ale taky jsem kvůli tomu nemohla chodit do tanečních, protože bych přijížděla domů někdy v noci. Škola byla perfektní. Tam jsem začala s muzikou, které se na ní spolu s výtvarkou a tělocvikem hodně věnovalo, byly to praktické specializace, z nichž jsme později i maturovali. Začala jsem také zpívat ve školní folkové kapele Folkáč a byla to skvělá parta. Boskovice jako město jsem měla ráda, i když jsem tam nestrávila tolik času, jako moji spolužáci, kteří bydleli na intru.
Nezpívala jste i v metalové kapele?
Zpívala. To byla taková věc náhody. Když mi bylo sedmnáct, tatínek mi řekl, že kolegyně ze ZUŠky hraje na klávesy v metalové kapele a že hledají zpěvačku. Tak jsem to zkusila. Asi rok a půl jsem s nimi zpívala a bylo to zajímavé období, člověk měl proti metalu určité předsudky, že to bude takové temné, ale vůbec to tak nebylo a všichni byli strašně zlatí. Velké zážitky, třeba když jsme hráli na fesťáku o půl sedmé ráno, to se mi od té doby nepoštěstilo. Doufám, že už ani nepoštěstí.
Máte k tvrdší hudbě blízko, uslyšíme ve vašem podání třeba nějaký hard-rockový muzikál?
To nevím. Já mám ráda rockovou muziku. Nechci úplně zpívat dechovku, ale jinak mám ráda všechny žánry. Vyrostla jsem spíše v prostředí klasické hudby, maminka byla sólistka ve zpěvohře a tatínek byl dirigentem v opeře a baletu. Pak ve škole folková kapela, metalová kapela… Mám ráda pop, mám ráda jazz, muzikál, lidovky, cimbálovou muziku. Od každého něco.
Je tato všestrannost jedním z důvodů, proč zpíváte s big bandem?
Běžně big bandy nemívají takové rozpětí, ale na New Time Orchestra, se kterými vystupuju, mě zaujalo právě to, že chtěli dělat více žánrů. Proto mě také oslovili. Moc mě to baví, byť je to náročné – když máte hodinu a půl koncert, kde to pěvecky táhnete víceméně sám, je to žánrové rozpětí hlasově namáhavé. Jednu skladbu téměř vyřváváte, pak potřebujete zase zazpívat jemně, do toho za vámi hučí osmnáctičlenný big band, takže se nesmíte vyřvat, aby vám hlas vydržel. Je to adrenalin, ale jsem za to ráda.
V čem vás ještě v nejbližší době uvidíme, na čem pracujete?
Pracuju na svém životě. Na tom, aby byl vyváženější a víc v pohodě. A aby člověk nemusel dělat pořád kompromisy, i co se týká práce – aby dělal věci, které mu dávají smysl. Na Slovensku dotáčíme film Hlavne veľa lásky, hrajeme s Ondřejem Sokolem manželský pár – nemáme sice hlavní role, ale o to výraznější jsou. Taková bláznivá rodinka. Film by měl mít premiéru v kinech příští rok a měla by na něj navázat televizní minisérie, ve které naše postavy dostanou větší prostor. Chystáme další hraní s New Time Orchestra. A 13. listopadu se v Brně zúčastním křtu knihy Až na ten konec dobrý, napsal ji můj kamarád, stand-up komik Pavel Tomeš. Knížku jsem už četla a myslím, že to bude hezký večer. Taky nás čekají další šansonové koncerty s partou kolem Petra Maláska a Michala Pekárka – večery s názvem Petr Hapka a jeho potměšilí hosté.
Kam v Brně? Kdybych jako neznalý města přijel do Brna na víkend, kam byste mě poslala?
Brno za poslední roky ohromně vzkvetlo, často mám v jeho ulicích pocit, který jsem dřív znala jenom ze zahraničí. Bistra, skupinky lidí, které na chodníku diskutují u dobrého drinku, hezké obchody, různí návrháři, zajímavé podniky, příjemně živo… Když půjdete do centra, musíte si zákonitě něco vybrat. V prvním lockdownu jsme s kamarádkou v Piváriu Zelená kočka na Dvořákově ulici udělaly projekt Pošli kluka na pivo, vrátí se ti s kytkou, při kterém od nás k pivu mohli zákazníci dostat navázanou květinu v takovém malém kornoutku. Projekt jsme už ukončily, protože máme samozřejmě jiné pracovní povinnosti, ale bylo to hrozně zvláštní, hezké období. Takže zrovna do Pivária bych určitě pozvala toho, kdo má rád dobré pivo – čepují se tam různé craftové pivovary. Především ty brněnské, Lucky Bastard a Moravia. Kousek dál do justWINE si můžete zajít za Dantem na vynikající víno nebo různé dobrůtky. Já vždycky zamířím i do květinářství mé kamarádky na Údolní, kde jsou krásné interiérové doplňky z Francie, které vždy osobně jede nakoupit. Míst je spoustu, každý si přijde na své. Samozřejmě bych také každého poslala za kulturou – kdo přijede do Brna, ať jde do Městského divadla Brno i ostatních divadel, které tu máme. Nebo na nějaký fajn koncert.
Kdyby Brno bylo hudební žánr, který by bylo?
Na Brně mě baví, že je multižánrové. Že se ničemu nebrání. A přijde mi všemu dost otevřené. Svého času jsem se cítila komfortně v Praze, která je obrovská a anonymní. Ale najednou jsem se do Brna začala moc ráda vracet, je mi tu dobře a mám pocit, že tady je od všeho něco.
