„Abys byl dobrý učitel, musíš mít rád svoje studenty, musí ti na nich záležet,“ říká Bronislav Sobotka, nadšený učitel angličtiny z Brna. Foto: Pocket media/Ivo Dvořák

Každý se může naučit anglicky. Alespoň podle Bronislava Sobotky, nadšeného učitele angličtiny z Brna. Broňu znáte z jeho oblíbeného YouTube kanálu, v srpnu vyšla jeho kniha Zamilujte se do angličtiny. Jak se z „trouby na jazyky“ stane učitel na letní škole na Oxfordu? Rozhovor o studiích, českém školství, motivaci a síle správného přístupu.

Celý rozhovor si můžete poslechnout ve formě podcastu níže nebo na platformách: YouTubeSpotify, Google Podcasts i Podbean.

Jak snadné, nebo těžké pro tebe bylo zamilovat se do angličtiny?

Zamilovat se do jazyků pro mě bylo fakt těžké. Celou základní i střední školu jsem se učil německy, propadal jsem, nešlo mi to, řekli mi, ať se na střední školu ani nehlásím, že jsem na to moc blbej. Když mi bylo 20, pracoval jsem v takové krachující fabrice, a protože tam nebylo co dělat, jednoho dne jsem si řekl, že bych se mohl něco naučit. Třeba anglicky. Najednou mi nikdo neříkal, že jsem blbější než ostatní, nebyl jsem pomalejší, nikdo mi nedával pětky, dělal jsem to sám pro sebe, protože jsem chtěl. Tak to byla velká láska. Čili zamiloval jsem se do angličtiny rychle, ale až ve svých dvaceti letech a bez školy.

Jak se stane, že člověk, který se začne učit anglicky ve dvaceti, najednou vyučuje na Oxfordu?

Tady musím uvést na pravou míru, že v Oxfordu jsem sice 5 let učil, ale během léta, kdy škola slouží studentům z celého světa. Hrozně zajímavá zkušenost, přijedou tam lidi třeba z Číny, Indie, Saudské Arábie, Francie a všichni dohromady se učí anglicky na té krásné univerzitě. Aby to nevypadalo, že jsem profesor z Oxfordu – učím jen na těchto letních školách. A jak se to stalo? Věřím, že láska hory přenáší i v té jazykové oblasti. Takže asi po dvou letech, co jsem se začal učit anglicky, jsem si dodal odvahu a jel jsem na rok do Irska. Tam jsem taky pracoval ve fabrice a učil se anglicky. Když jsem se pak vrátil zpátky, říkal jsem si, že by bylo dobré angličtinu dál studovat. Přihlásil jsem se na vysokou a pak už to šlo jedno s druhým. Myslím,že kdokoli se do někoho zamiloval a pak si ho vzal, tuší, jak to probíhá.

Kromě Irska jsi žil také v Anglii a ve Skotsku. Tak jsem se tě chtěl zeptat… Co máš proti Walesu?

Vůbec nic. Říkal jsem si, že bych to mohl posbírat postupně, ale vždycky mělo nějaký důvod, že jsem v dané zemi byl. Irsko například v té době zažívalo obrovský ekonomický boom a bylo jednoduché tam sehnat práci. Do Skotska jsme jeli s mojí ženou (tenkrát ještě přítelkyní), protože tam nabízeli rok studia na jazykové škole zdarma. Než jsme přijeli, program zrušili, ale všechno už jsme měli zařízené, tak jsme jeli i tak. A do Anglie jsem jel dělat jazykový kurz DELTA. Moje cesty tedy byly vždycky něčím motivovány. Ale říkám si, že by bylo hezké si ten Wales a Severní Irsko ještě doplnit, ať to mám komplet.

Rozhovor nahráváme v Klubu cestovatelů. Co pro tebe znamená cestování? Je to zkušenost, je to relax?

Když je to dlouhodobé cestování, například má cesta do Irska, pomůže mi podívat se na můj život s nadhledem. Jel jsem tam z fabriky, z pozice takového losera, trouby na jazyky, co se mu nikdy nic moc nepovedlo. Najednou jsem byl rok někde, kde mě nikdo neznal – jakou si vybuduješ pověst, takový jsi. Měl jsem pocit, že mě lidi v Irsku berou jinak, a na svůj život v České republice jsem se najednou taky koukal jinak. Když jsem se vrátil zpátky, byl jsem jiný člověk. Nakoplo mě to k tomu, abych se dál snažil, studoval. Přestěhoval jsem se do Brna (kde jsem teď ten nadšený učitel). Co se týče kratších cest, ty jsou zase hodně motivační. Někdo si třeba myslí, že neumí anglicky, jede do Londýna a je příjemně překvapený, že mu rozuměli a domluvil se.

Když jsi takhle delší dobu v zahraničí a mluvíš pořád anglicky, přemýšlíš i v angličtině?

Jo, ale to dělám i tady. Měl by to dělat každý, kdo se učí anglicky. Je to nejlevnější, nejrychlejší a nejpraktičtější způsob výuky. Chceš-li dobře mluvit a přemýšlíš anglicky, stačí pak už jen otevřít pusu. Ze začátku se to dá trénovat tak, že chodíš a v hlavě si anglicky pojmenováváš to, co vidíš. Já se anglicky třeba i modlím, a kdyby se mě někdo zeptal, nejsem schopen ani rozdělit a rozpoznat, jestli jsem před chvílí přemýšlel česky, nebo anglicky. Je hrozně těžké naučit se cizí jazyk, když je to něco cizího, co máš jen v učebnici a nikde jinde. Ale jakmile se stane přirozenou součástí tvého života, přemýšlíš anglicky, koukáš na filmy a čteš knížky anglicky, bavíš se s kámošema anglicky, máš pocit, že se neučíš, a přitom se naučíš nejvíc.

Jak je to s přízvuky? Měl bych si svůj „slovanský“ přízvuk v angličtině ponechat, nebo bych se měl snažit mluvit jako Brit?

Na tohle mají jiný názor lidé, kteří se anglicky učí, a odborníci. Naprostá většina Čechů a Slováků, co znám, se snaží naučit se mluvit anglicky tak, aby nikdo nepoznal, že jsou Češi a Slováci, zbavit se svého akcentu a znít třeba jako britská královna. Naprostá většina odborníků, kteří se tomu věnují, ale naopak říká, že přízvuk by sis měl nechat – je součást tvé identity. A zároveň pomocí něj ostatním naznačuješ, že když uděláš nějaký trapas, není to cíleně, ale prostě jiným kulturním zázemím. Třeba když někam přijdeš a zuješ si boty. Pro nás je to normální, ale ve většině anglicky mluvících zemí je to jako by sis při příchodu na návštěvu sundal kalhoty a vešel jen v trenýrkách. A když se zuješ s přízvukem, řeknou si – aha, oni to asi dělají jinak!

K rozhovoru jsme se s Broňou sešli v Klubu Cestovatelů. Naše nesestříhané povídání si můžete poslechnout jako podcast na YouTubeSpotify, Google Podcasts i Podbean. Foto: Pocket media/Ivo Dvořák

Máš spoustu aktivit, co je ta hlavní věc, kterou se v současné době zabýváš?

Hrozně rád říkám, že jsem nadšený učitel angličtiny, protože si každý představí, co to asi je. Ale kdyby se mě někdo zeptal, co reálně dělám, nejpřesnější by bylo „tvůrce vzdělávacího obsahu“. To jsou příspěvky na Instagram, kde mám každý den frázi s obrázkem, snažím se hledat a sdílet zajímavé posty, natáčím videa, ať už delší na YouTube nebo krátká na Instagram (nedávno dokonce i na TikTok), vydávám různé hry pro učitele, vyšly mi dvě knihy, pět karetních her Rozmluvíme Česko. Ve zkratce tedy tvořím obsah, který pomáhá lidem zamilovat se do angličtiny. To mi zabírá nejvíce času spolu s komunikací s lidmi, jíž věnuji tak čtyři hodiny denně. Další velká věc, kterou dělám, jsou on-line kurzy. Po deseti letech jsem skončil na gymplu, učím jen soukromě, a to hlavně svoje kamarády, je to hodně zvláštní pocit v září nechodit do školy.

Zvláštní dobře, nebo ti to chybí?

Chybí mi studenti a kolegové. Ale vůbec mi nechybí vyplňování výkazů, zapisování do třídní knihy, zjišťování, kdo chybí, poučování studentů o kritériích hodnocení, zadávání testů, práce s učebnicí (která se mi třeba úplně nelíbí)… Ve školství je spousta věcí, co musíš dělat, já bych se studenty radši běhal po škole, jel na výlet a učil se anglicky.

Jaké problémy vnímáš v současném českém školství?

Myslím, že většina učitelů (a teď se nechci dotknout světlých výjimek) učí tak, jak je někdo učil. Stejně jako když se staneš rodičem, úplně nevíš, jak na to, a přejímáš věci, co dělali tvoji rodiče. Mám pocit, že české školství je ve vleku tohoto opakování zažitého. Je hrozně důležité dovolit si víc experimentovat, ptát se dětí, co chtějí dělat, dát jim třeba do ruky mobil, ať natočí film, ať udělají s někým rozhovor v angličtině, ať dělají prostě věci, které je baví a týkají se toho předmětu. Každý učitel chce učit dobře, nikdo nepřijde ráno do školy a neřekne si – dneska budu fakt nudnej! Ale možná neví, jak na to. A co se týče experimentování, je tu hodně malá podpora od vedení, ministerstva. Protože když budeš zkoušet nové věci, občas něco poděláš.

Což asi vedení nerado vidí…

Chyba je v českém školství něco, na co se kouká s despektem, v testu studentovi taky nenapíšeš, co měl dobře, ale spočítáš mu chyby, soustředíš se na to, co mu nejde, místo na to, co mu jde. Když máš třeba z češtiny a angličtiny jedničku a z matiky a fyziky čtyřku, všichni ti říkají – uč se matiku a fyziku, ať to zlepšíš! Takže vlastně dáváš čas a energii něčemu, co tě nebaví, a s velkým úsilím to dostaneš třeba na dvojku. Pak se ale v reálném životě budeš živit češtinou a angličtinou, která tě baví a jde ti. Místo toho, abychom rozvíjeli silné stránky, děláme ze všech průměrné. A další věc, vím, že to zní hrozně vzletně, ale je potřeba studentům ukazovat bezpodmínečnou lásku. Říkat jim, že je máš rád, vážíš si jich a chceš, aby uspěli, ať už přinesou domácí úkol nebo ne. V takovém prostředí lidi hrozně rozkvetou.

Je hrozně těžké naučit se cizí jazyk, když je to něco cizího, co máš jen v učebnici a nikde jinde. Ale jakmile se stane přirozenou součástí tvého života, přemýšlíš anglicky, koukáš na filmy a čteš knížky anglicky, bavíš se s kámošema anglicky, máš pocit, že se neučíš, a přitom se naučíš nejvíc.

Bráno touto optikou, co je naopak na českém školství dobře, v čem jsou naše silné stránky?

Je jich spousta. Šikana a násilí na našich školách existují, ale v porovnání s jinými státy toho není tak moc. V Americe třeba chodíš na každý předmět podle své úrovně – výhoda je, že vždy studuješ angličtinu na své úrovni, matiku na své úrovni, v některém předmětu chodíš jakoby do páté třídy, v některém jakoby do osmé. Nezdržují tě ostatní. Ale potom nemáš svoji třídu, což je zase velká nevýhoda. Kolektivy na našich školách vnímám velmi pozitivně, vidím to i u nás na gymplu (Elgartova, pozn. red.), že studenti spolu drží, chodí společně na pivo ještě dlouho poté, co jsou ze školy pryč. Dokážeme vytvořit příjemnou partu. Pak školní výlety… Pro většinu lidí u nás je škola ve chvíli, kdy se neučí, celkem příjemné místo k životu.

Kromě toho, že umíš anglicky, umíš také podle lidí, co s tebou mají osobní nebo on-line zkušenost, skvěle učit. Jak ses naučil učit? Je to tvoje přirozená vlastnost nebo tě někdo inspiroval?

Nevím, jestli znám odpověď. Hodně mi pomohlo to, že jsem blbej. Jsem fakt trouba na jazyky, ve škole mi to nikdy nešlo, propadal jsem z angličtiny, z češtiny, slovo diktát jsem psal s y. Většina lidí, co učí, jsou ti, kterým to vždy šlo, hrozně je to bavilo a chtějí svou lásku předávat dál. Často vnímám, že moji mnohem talentovanější kolegové často na děti koukají a vůbec neví, co studenti nechápou. Můj velký klad je, že přesně vím, co nechápou. Další důležitá věc – abys byl dobrý učitel, musíš mít rád svoje studenty, musí ti na nich záležet. Není to o tom, že ty jsi dobrej a něco si tam odpřednášíš, je to o tom, aby ses díval na ně, znal jejich jména, jejich příběhy a chtěl, aby uspěli.

Když srovnáš učení dětí na škole a učení dospělých, kteří si tě najdou sami a chtějí se naučit anglicky, je tam nějaký rozdíl v přístupu?

Obrovský. Je to smutný, ale jednou z největších motivací jsou peníze. Když někomu dáš třeba 800 za to, že s tebou stráví 60 minut, chceš za ty peníze nějaký výsledek, nechceš si jen pokecat nebo si tam hrát s mobilem. Kdežto ve škole mají studenti často pocit, že tam musí být nebo nemají zrovna náladu. Je to hodně o tom najít něco, co je baví. S lidmi, co za tebou dobrovolně přijdou, se pracuje mnohem jednodušeji. Vidím to i u on-line kurzů. Hodně z nich jsem dal zadarmo svým kámošům, a dostudoval je jen jeden –, když je to zadarmo, nemá to pro tebe tu hodnotu. Když si on-line kurz koupíš za dva nebo tři tisíce, nechceš ty peníze vyhodit do záchodu.

Za poslední rok a půl jsme se museli naučit setkávat spíš v on-line světě než osobně. Vyhovuje ti takový způsob učení, nebo se s lidmi radši vidíš naživo?

Když je to výuka jeden na jednoho, nevidím žádný velký rozdíl, naopak to spíš šetří čas. Ale skupinu lidí, třeba patnáct studentů zároveň, fakt on-line dobře učit neumím a přijde mi, že to skoro ani nejde. V hodinách je důležitý pohyb, střídat konverzační partnery, občas vstát, chodit po třídě, psát na tabuli, aby to bylo akční. I sami studenti říkali, že se takhle naučili výrazně míň než ve škole.

Foto: Pocket media/Ivo Dvořák

Jaký má nadšený učitel angličtiny z Brna vztah k Brnu? Proč bydlíš zrovna tady a dokázal by sis představit, že žiješ jinde?

Původně jsem tu žít nechtěl. Pocházím z Třebíče a vždycky jsem měl pocit, že bych měl žít v Třebíči. Když jsem sem pak přišel na vysokou školu, hrozně se mi líbil ten studentský život, hospody, kavárny, koncerty… Ale pořád jsem se těšil na víkend domů za kamarády. Nejsem si jistý, kdy jsem začal Brno považovat za domov, to přišlo postupně. Našel jsem tu svoji ženu a její touha zůstat v Brně byla asi silnější než moje vrátit se do Třebíče. Zpětně jsem moc rád, že jsme tu zůstali. Když se mě ptají cizinci, kteří znají jenom Prahu, vždycky jim říkám – do Prahy se jeďte podívat a do Brna bydlet. Je to za mě nejlepší místo pro život v České republice, spousta parků, kaváren, skvělého jídla, máš tu všechno, co potřebuješ, bez davů turistů.

Je Brno dobré místo pro cizince, co k nám přijíždí pracovat/studovat?

Myslím, že rozhodně, Brno je takové Silicon Valley České republiky, je tu spousta IT firem. Navíc na cizince jsme zvyklí, jsou tu bráni jako místní. Když chodíš po Praze a mluvíš anglicky, mají lidé možná spíš pocit, že jsi tam přijel na dovolenou utratit peníze, kdežto Brno je v tomto ohledu velmi příjemně kosmopolitní město.

Jak bys představil dvě knihy, které ti vyšly? Pro koho jsou určeny, proč bych si je měl přečíst?

Každá z nich je úplně jiná. Kniha Zamilujte se do angličtiny má podtitul Neprůstřelný návod, jak se naučit anglicky a užít si to. Je to moje destilované know-how, jak se učit. Postupně v knize projedeme jednotlivé oblasti angličtiny (poslech, čtení, mluvení…) a popíšu, jak postupovat, čím začít. Pak tam najdeš doporučení na různé zdroje a aplikace, které ti pomůžou. A taky odpovídám na nejčastější otázky, které mi lidé kladou. Kdybych to měl říct úplně upřímně, myslím, že ta knížka je hodně o naději. Ideální pro ty, kteří se již zkoušeli učit anglicky, ale nějak to nedopadlo a teď si myslí, že na to nemají hlavu. A já jim to vyvracím. Každý, kdo chce, se může naučit anglicky. Mám zatím reakce, že je to hodně motivační knížka.

A druhá kniha 365 anglických cool frází a výrazů?

Vždycky, když jsem byl ve společnosti a někdo kolem mě řekl cool frázi (třeba You rock! – Ty válíš!), zapsal jsem si ji. A kniha je moje mnoholetá sbírka takových frází, které buď zněly cool a chytře nebo jsem je při prvním zaslechnutí vůbec nechápal a později si našel, jaký mají smysl. Dával jsem je původně na Instagram a lidi mi pořád psali, jestli z toho bude knížka. Tak jsem sebral odvahu a oslovil brněnské nakladatelství Jan Melvil Publishing, se kterým jsem už spolupracoval na Zamilujte se do angličtiny, jestli by nechtěli vydat i tohle. A oni řekli, že ne. Respektoval jsem to, a časem si to k mé velké radosti rozmysleli. Musím říct, že nikde jinde než v Melvilu jsem se v životě necítil tak opečovávaný, péče, kterou knihám dali, byla úplně neskutečná.

Zmínils ještě karetní hry, můžeš nám o nich něco říct?

S Albi jsme vytvořili pětici karetních her, jmenuje se to Rozmluvíme Česko, jsou tam různá témata (travelling, family, cooking and eating…), a když tě zajímá třeba cestování, koupíš si takovou hezkou krabičku, ve které jsou kartičky s různými hrami – třeba true or false, kde spoluhráč něco řekne a ty hádáš, jestli je to pravda. Je to ideální, když chceš s kámošema mluvit anglicky, ale po prvních pár větách nevíš o čem. Jestli třeba znáš Aktivity, tak tohle je podobný princip, akorát se zároveň učíš anglicky.

Bronislav Sobotka svou lásku k angličtině předává studentům už od roku 2006. Jeho YouTube kanál má více než 150 000 odběratelů, věnuje se i on-line kurzům, vyučuje na Pedagogické fakultě MUNI, dlouhá léta učil na Gymnáziu Elgartova, je autorem knih Zamilujte se do angličtiny, 365 anglických cool frází a výrazů či karetních her Rozmluvíme Česko.

Filip Živný

editor KAM v Brně

Převzato z časopisu KAM v Brně → shop.pocketmedia.cz/predplatne

Zkušenosti z improvizačního divadla v politice využívám neustále, říká hejtman Jan Grolich

Rok je ve funkci hejtmana Jihomoravského kraje. Předtím deset let působil coby starosta obce Velatice kousek od Brna. Jaký byl přechod z komunální politiky do krajské? Proč se na jižní Moravě líbí filmařům i turistům? A jak kraj pomůže strádajícím pořadatelům kulturních akcí? S Janem Grolichem jsme se bavili o kultuře, gastronomii i setkání s papežem.

Základem je otevřená mysl, nechci být stará konzerva, říká ředitel Muzea města Brna Zbyněk Šolc

Vzniknou za vilou Tugendhat nové Lužánky? Povede na Špilberk lanovka? A jak přiblížit instituci, jako je Muzeum města Brna, mladé generaci? S jeho ředitelem Zbyňkem Šolcem jsme si povídali o Brně, umění, architektuře i plánech do budoucna.

Na Brně mě baví, že je multižánrové, říká Hana Holišová

Jaký byl podzimní návrat na divadelní prkna? Jak se pěti hercům zkouší dvě role? A je těžší lidi rozesmát, nebo dojmout? S herečkou a zpěvačkou Hanou Holišovou jsme si povídali o muzikálu Pretty Woman, vystupování s big bandem i metalovou kapelou, o hledání rovnováhy… a samozřejmě o Brně!

Do Prahy se jeďte podívat, do Brna bydlet, říká nadšený učitel angličtiny Broňa

Každý se může naučit anglicky. Alespoň podle Bronislava Sobotky, nadšeného učitele angličtiny z Brna. Broňu znáte z jeho oblíbeného YouTube kanálu, v srpnu vyšla jeho kniha Zamilujte se do angličtiny. Jak se z „trouby na jazyky“ stane učitel na letní škole na Oxfordu? Rozhovor o studiích, českém školství, motivaci a síle správného přístupu.

Hrdinové Marťanských lodí mají společnou žízeň po životě, říká Martin Kyšperský

Film Marťanské lodě, natáčený v Brně a v Norsku, má premiéru 9. září, do kin vtrhne o týden později. Hlavních rolí se chopili Eliška Křenková a Martin Kyšperský, který v autobiografickém příběhu hraje sám sebe. S brněnským hudebníkem a hercem jsme si povídali nejen o filmu samotném, ale i o poslední desce kapely Květy, spolupráci s Lenkou Dusilovou a inspiraci v brněnských zákoutích.