„Kdyby bylo Brno hudební žánr, tak by bylo crossover,“ usmíval se Martin Kyšperský u rozhovoru nahrávaného na Malé Americe. Poslechněte si jej na našem YouTube či Spotify kanále Planeta Brno. Foto: Pocket media/Monika Hlaváčová

Film Marťanské lodě, natáčený v Brně a v Norsku, má premiéru 9. září, do kin vtrhne o týden později. Hlavních rolí se chopili Eliška Křenková a Martin Kyšperský, který v autobiografickém příběhu hraje sám sebe. S brněnským hudebníkem a hercem jsme si povídali nejen o filmu samotném, ale i o poslední desce kapely Květy, spolupráci s Lenkou Dusilovou a inspiraci v brněnských zákoutích.

Celý rozhovor si můžete poslechnout ve formě podcastu níže nebo na platformách: YouTubeSpotify, Google Podcasts i Podbean.

Hudebník, skladatel, textař, frontman kapely Květy, producent, spisovatel, herec… Neděláš toho, Martine, trochu moc?

Tu otázku si teď v létě pokládám. Protože některé dny bych se rád třeba jen válel u vody, ale je těžké takové dny najít. Na druhou stranu zase nemám rád, když někdo kňourá, že se mu takový život nelíbí. Já myslím, že je to dobrý život. Jezdím pořád hrát nebo zkouším nebo na něčem dělám, ale nemusím chodit ráno do práce.

Byl tvůj cíl stát se činným v tolika oblastech, nebo se to nabalilo po cestě?

Já jsem jen zvědavý a docela hravý, takže když se naskytne možnost zkusit něco nového, jdu do toho. A pokud to nedopadne jako fiasko, tak se potom třeba podobné nabídky opakují.

Sešli jsme se na Malé Americe, protože tento prostor se objeví ve filmu Marťanské lodě, v němž hraješ hlavní roli a který má premiéru v Brně už 9. září. Můžeš nám o tom filmu něco říct?

Je to lovestory, v níž s Eliškou Křenkovou hrajeme milence. Točil se na dvou místech – v Brně a na norském ostrově asi hodinu a půl od Osla. A to proto, že je to film autobiografický a rekonstruuje události, které se staly asi před šesti lety, zabývá se vztahem Alenky Černé a mě. Původně jsem byl požádán jen o dodání námětu, protože Alenčin příběh zaujal producenty filmu. Ale jak proces postupoval, zjistili, že chtějí mít příběh co nejvěrnější – tak, jak se doopravdy stal. Požádali proto o spolupráci režiséra Jana Foukala, který už měl za sebou jeden film (takový polodokument jménem Amerika o klukovi a holce, co spolu jdou trampovat do lesa) a Honza mě poprosil, jestli bych šel na konkurz na sebe samého. Tak došlo k tomu, že jsme vytvořili film v této podobě, ačkoli mezi tím bylo ještě hodně debat a vývoje scénáře, snímek vznikal téměř tři roky. Scházeli jsme se s Honzou a později i s Eliškou, pilovali jsme scénář, zkoušeli scény a dialogy… Viděl jsem film několikrát, v různých fázích dokončení včetně úplného finále, a pokud to ze své pozice můžu soudit, je moc pěkný.

Kdyby ses nehrál ty, kdo by tě hrál? Koho bys viděl na roli sebe samého?

O tom jsem nepřemýšlel, nevím. Já v tom filmu hraju hudebníka, a i kdyby postavu hrál herec, který si to řemeslo osvojí, nevím, jestli by to bylo ono. Často u podobných filmů trpím, působí to na mě divně, vím, že ten nástroj drží jako prase cvičky a dívám se na to nerad. Možná by mě bavilo, kdyby mě hrál někdo, kdo se hudbou zabývá. Teď ale nechci, aby to působilo dojmem, že film je nějaký muzikál – scény s hudbou jsou pro něj důležité, ale zabírají hodně malou plochu děje.

Upoutávku provází píseň Jablka, kterou si často pouštím a působí na mě náladou, kterou očekávám i od filmu samotného… Nedá mi to nezeptat se, jestli použité písničky vznikly přímo pro film, nebo už existovaly dříve?

Je to různé. Ve filmu se objevuje směs hudby, jsou tam už hotové písně od jiných lidí a kromě muziky pro smyčce a sbory, kterou k filmu dělal Albert Romanutti z kapely Bert & Friends, jsou tam také mé písničky z různých období. Některé dokonce vznikly pro dívku, o které film je, ale některé byly starší. Stěžejní píseň Jablka, která je původně úplně o něčem jiném, se do snímku dostala tak, že Honza Foukal mě chvíli předtím, než jsme natáčeli danou scénu, požádal, ať mu zahraju ukázky nějakých písniček, co by se do ní mohly hodit. A z nich si pak vybral právě Jablka. To byla šťastná náhoda, teď si tam nedokážu představit žádnou jinou.

Stejnojmenná básnická sbírka Marťanské lodě se skládá z básní tvých a Aleny Černé – nakolik samotné básně inspirovaly film?

Sbírka je pro film takový talisman. Jeden z důkazů o žízni po životě, kterou hlavní postavy mají. Dělají různé věci a jedna z těch věcí je právě psaní poezie. Člověk chce skočit do studené vody, člověk chce být na slunci, člověk chce jít pařit do klubu a člověk si chce sednout, soustředit se na slovo a psát básně. Když to dělají dva lidi spolu, je to ještě něčím zvláštnější, mají takové spiklenectví. Proto je název sbírky Marťanské lodě zároveň emblémem toho vztahu.

Ještě k tvému hraní. Pár zkušeností už za sebou máš, v menších i větších rolích. Jsi nervózní, když jdeš před kameru?

Adekvátně. Není to paralyzující, z jiných věcí jsem daleko nervóznější. Po mně se nechce, abych hrál Othella nebo nějaké složité role mimo svou životní zkušenost. Většinou hraju takové zvláštní týpky, spíš figurky. Třeba v Marťanských lodí byl důraz na to, abychom hráli co nejcivilněji. Eliška je na to velmi šikovná, zvládá rejstřík od vypjatých situací až po takový klid, kdy má člověk vlastně pocit, že nehraje. Na plátně jsme pořád spolu my dva, bylo tedy třeba, aby ta dvojice nebyla neústrojná, museli jsme hodně ladit. Ladit v tom smyslu, že Eliška mi pořád říkala, abych ubral a nepřehrával.

Pro film Marťanské lodě i novou desku Květů je podle Martina Kyšperského důležité prostředí Brna. Foto: Pocket media/Monika Hlaváčová

Vaše nejnovější album Květy Květy jsem slyšel třikrát v různých podmínkách a pokaždé to byl jiný zážitek. Když uděláš písničku, máš v hlavě, jestli to je písnička do klubu, která bude znít skvěle naživo, nebo jestli to je písnička, kterou se má člověk obestřít v samotě?

Já vyrostl na formátu alb. Když se někdo narodil třeba v roce 2000 a žije odmalička v digitálním světě, tak si podle mě spíš pouští jednotlivé písničky nebo nějaký výběr různých platforem. Já vždycky poslouchal celé desky na vinylu nebo na kazetě a mám hrozně rád tu dramaturgii. Takže nepřemýšlím ani tak o tom, kde to člověk bude poslouchat, ale spíš jak jdou písně po sobě, že mají mít nějaké tempo… Když pak už album trochu znám, mění se pro mě v krajinu, po které chodím, z písniček jsou barvy, tvary, hory. A na to je super myslet při sestavování desky.

Dá se to stejné říct o celé kariéře kapely? Že by měla vyprávět nějaký příběh?

To se podle mě děje vždy, ale nedá se to úplně naplánovat. Že by si člověk řekl – teď budeme mít tři roky skvělý, pak bude dva roky propad… Spíš to osud vždycky namíchá sám. Ale je to hrozně zajímavé, rád si o kapelách čtu. Jsou, stejně jako třeba divadelní soubory nebo jiné skupiny lidí, co spolu tvoří, něco jako rodiny. Na začátku si je vyberete, protože s nimi chcete hrát. Ale potom s nimi žijete, jste na nich v určitém smyslu závislí a na jednu stranu je milujete, ale zároveň jich máte plný zuby. Láska a alergie.

Dočetl jsem se, že deska Květy Květy vznikala celá v kulisách Brna. Zněla by stejně, kdyby vznikala někde jinde? Má na tebe místo, kde píšeš písně, velký vliv?

Určitě ano. Hodně odkazuju na moje kamarády, které mám většinou tady. A je tam taky hodně věcí, co mě napadá při chůzi – když to aspoň trochu jde, snažím se přemisťovat po městě pěšky a občas mě něco napadne, tak se zastavím a zapíšu si verš nebo frázi. Takže tam musí být místo, kde zrovna jsem. Kdybych měl dost disciplíny, abych každé ráno vstával a chodil psát do lesa, myslím, že by to byly jiné písničky.

Která místa ve městě jsou pro tebe nejinspirativnější?

Mám spoustu oblíbených kaváren. Pak mám rád Kraví horu, tam je taková kostelní věžička, co vypadá jako na Divokým západě. Mám strašně rád Lužánky, líbí se mi, kolik lidí je tam v létě šťastných. Super jsou místa, kde se dá koupat, třeba Chrlice, lom v Rudici, Blansko (které hraje důležitou roli v Marťanských lodích). Během korony jsem zjistil, že se mi líbí postindustriální část Brna směrem na jih, kolem Svratky a Svitavy.

Sbírka je pro film takový talisman. Jeden z důkazů o žízni po životě, kterou hlavní postavy mají. Dělají různé věci a jedna z těch věcí je právě psaní poezie. Člověk chce skočit do studené vody, člověk chce být na slunci, člověk chce jít pařit do klubu a člověk si chce sednout, soustředit se na slovo.

Kdyby Brno bylo hudební žánr, jaký by to byl?

Kdyby bylo Brno hudební žánr, tak by bylo crossover. Možná že pro některého mého kamaráda by bylo jazz a pro jiného hardcore, ale já to cítím takhle.

Kromě své tvorby a repertoáru pro Květy píšeš i s dalšími lidmi, v poslední době ses jako textař podílel například na oceňované desce Lenky Dusilové Řeka. Je v těch písničkách něco z tebe, nebo se snažíš spíš naladit na člověka, pro nějž texty píšeš?

Dřív jsem Lence psal na už hotovou hudbu a ona mi texty připomínkovala na dálku. U Řeky jsme ale zjistili, že Lenka už ví, o čem deska má být, má i ten pocit, ale nemá vůbec konkrétní slova. Byl to dlouhý proces, poslala mi dema, pak se tři roky nic nedělo. Poté jsme se náhodně potkali na ulici a dohodli se, že na tom začneme dělat. Mám Lenku rád, je to má blízká kamarádka a myslím, že rozumím tomu, o co se snaží. A dost si toho vážím, protože je poctivá a pečlivá. Ale sedět s někým v pokoji a dělat texty, to je velmi obnažující. Slyšíš hudbu, napíšeš verš, se kterým jsi spokojený… a Lenka přijde a řekne, že se jí to vůbec nelíbí. V tu chvíli nesmí mít prostor moje ego, kdybych ho pustil do hry, tak se sbalím a jdu. Namísto toho se zeptám – a co bys ráda? A Lenka řekne, že by chtěla, aby tam byl ten pocit osamělosti, co má, když tohle a tohle. Tak si znova pustíš tu hudbu, naskočí ti jiná věta. Pomalu jsme se prosévali k tomu, co ona cítila. Vlastně jsem byl takový sparing partner, boxer, co drží rukavice a někdo do nich mlátí. Ale bylo to super, Lenka je opravdu mimořádná žena.

Foto: Pocket media/Monika Hlaváčová

Film vyjde v září, co je tvůj další projekt?

Včera jsem mluvil s Honzou Prušinovským, který bude točit v Brně, a chtěl, abych hrál postavu proktologa. Musel jsem si zjišťovat, co je to za lékaře. Ale to je víceméně taková zábava. Jsem uprostřed práce na desce Alenky Pohlové, je hrozně šikovná jako autorka a interpretka vlastních písní. Její album, na němž jsem dělal aranže, by se teď mělo domíchat a na podzim vyjít. Pak jsem napsal písničky na novou desku. Které budou fungovat a které ne, to nevím, protože je ještě nikdo neslyšel, ale mám v ně důvěru. A písničkář Honza Jeřábek mi při náhodném setkání v Praze říkal, že by chtěl nějaké písně nahrát a měl bych to dělat já. Je to tři měsíce a už jsme o tom nemluvili, tak jsem zvědavý, jestli to v něm pořád je. Protože já si to pamatuju a jsem na to připravený.

Minule při rozhovoru jsi mi k poslechu doporučil Martinu Trchovou, která je skvělá. Koho bys mi doporučil dnes?

Když jsme u Martiny Trchové, my jsme takoví kamarádi na e-mailu, posílá mi svoje nápady na texty, já jí k tomu připisuju svoje pocity. Vznikla tak dokonce jedna písnička i s videoklipem, vyšla na desce Šťastné a osamělé a moc lidí ji neslyšelo, takže bych chtěl tento náš krásný vánoční duet doporučit. A jinak si určitě poslechni kapelu Nauzea Orchestra, jsem z nich úplně nadšený. Je to boží ve všem. Super texty, perfektní zvuk, skvěle hrající kapela, zábavný poselství.

Protože se náš časopis jmenuje KAM v Brně, poslední záludná otázka zní – kdybych přijel poprvé do Brna a měl víkend na jeho prozkoumání, kam bys mě poslal?

To záleží, jak to má kdo rád. Třeba Eliška Křenková mi říkala, že byla poprvé ve vile Tugendhat a bylo to tam tak krásný, že u toho plakala. A určitě bych lidi poslal do lomu Hády, nahoru na ten vysílač. Baví mě procházet se tam lesem a v určité chvíli se vynořit buď nad reliéfem Brna nebo se jinou cestou dostat ke ztraceným kolejím, kde to taky vypadá hrozně dobře. Takže v Brně bych tě poslal nad Brno.

Martin E. Kyšperský je nejznámější jako frontman brněnské kapely Květy, která funguje od počátku tohoto tisíciletí, dává o sobě ale vědět i sólovými deskami, spoluprací s dalšími muzikanty a hudbou pro divadlo či film. Je autorem pohádkové knížky Za Aničkou kolem světa či výboru básní a snů Ztracení kamarádi. Jako herce jste ho mohli vidět například v seriálu Trpaslík či komedii Přes prsty.

Filip Živný

editor KAM v Brně

Převzato z časopisu KAM v Brně → shop.pocketmedia.cz/predplatne

Hrdinové Marťanských lodí mají společnou žízeň po životě, říká Martin Kyšperský

Film Marťanské lodě, natáčený v Brně a v Norsku, má premiéru 9. září, do kin vtrhne o týden později. Hlavních rolí se chopili Eliška Křenková a Martin Kyšperský, který v autobiografickém příběhu hraje sám sebe. S brněnským hudebníkem a hercem jsme si povídali nejen o filmu samotném, ale i o poslední desce kapely Květy, spolupráci s Lenkou Dusilovou a inspiraci v brněnských zákoutích.

Na špercích mě baví osobní přesah, říká Jonáš Novák z Gold atelieru

Co vedlo Jonáše Nováka pokračovat v rodinné tradici? Jaké šperky, které vznikají v dílně Gold atelieru, jsou mu nejbližší? A je možné si u nich zakoupit šperk i přímo? To všechno se dozvíte v krátkém rozhovoru.

Podyjí je překrásné, říká kastelán zámku Vranov nad Dyjí Radek Ryšavý

Jaké novinky se chystají na vranovském zámku? Kterou perličku z historie zámku považuje kastelán Radek Ryšavý za nejzajímavější? A kam v okolí zámku by pozval čtenáře na výlet? Dozvíte se v krátkém rozhovoru.

Brno je akord Hmaj6 (5b) v ekvivalentu Fm7(4)/H, říká kytarista Martin Kostaš

Kdyby bylo Brno akord, který by bylo a proč? Kde kytaristu Martina Kostaše přes léto uslyšíme či uvidíme? A které počiny z brněnské hudební scény by doporučil našim čtenářům k poslechu?

Jsem rád, že centrum v létě žije kulturou, říká starosta Brna-střed Vojtěch Mencl

Co znamená léto v centru Brna pro starostu Brna-střed Vojtěcha Mencla? Bazén, rybník, hotel nebo chalupa? Čemu dává přednost? A co chystá Brno-střed na druhý půlrok 2021? To vše se dočtete v krátkém rozhovoru.