K ikonickým brněnským stavbám Ernsta Wiesnera patří i budova hřbitovní síně s krematoriem, postavená v letech 1926–1929. Od roku 1958 je krematorium spolu s obřadní síní a areálem Ústředního hřbitova kulturní památkou. Foto: Pocket media/Roman Prachař
Je jednou z nejvýznamnějších osobností generace zakladatelů brněnské moderní architektury. Právě v meziválečném Brně dosahoval Wiesner svých největších úspěchů. Pod jeho rukama vznikala první puristická díla na území Československa, která připravovala půdu pro brněnský funkcionalismus. Jeho stavby patřily ve své době k nejlepším v Brně. Letos v červenci uplyne 50 let od jeho smrti.
Gutmannův obytný dům. Údolní 58, 1919–1920. Jedna z nejpozoruhodnějších činžovních vil v Brně, jejíž kvality jsou na začínajícího architekta obdivuhodné. Pro Wiesnerovu tvorbu je velmi typický důraz na dobré osvětlení interiérů, což se v tomto případě projevuje např. velkoplošným prosvětlením schodiště – v Brně vůbec poprvé. Foto: Muzeum města Brna
Moravská zemská životní pojišťovna. Mozartova 3, 1920–1923. První větší brněnská veřejná stavba po první světové válce s bezozdobnou, hladkou a bílou fasádou, zvaná proto jako „Bílý dům“. Foto: Muzeum města Brna
Česká banka Union (dnes Český rozhlas Brno). Beethovenova 4, 1923–1925. Stavba, jejíž střešní zahrada uchvátila i Le Corbusiera při jeho návštěvě Brna v roce 1925. Stavba, která dává na odiv Wiesnerovu perfektní znalost kamenického řemesla i jeho schopnost reagovat na okolní zástavbu v podobě sousedního jezuitského kostela. Foto: Muzeum města Brna
Krematorium na Ústředním hřbitově. Jihlavská 1, 1925–1930. Nejvýznamnější a nejoriginálnější stavba nejen Ernsta Wiesnera, ale i brněnské architektury 20. století. Dispozičně zde poprvé vyřešil plynulost obřadu, stejně jako celou jeho dramaturgii, a to ve své době velmi originálním způsobem. Foto: Muzeum města Brna
Kavárna Esplanade. Dříve na rohu ulic Rooseveltova a Jezuitská, dnes již nestojí, 1925–1927. Kavárna zabírala prostor od suterénu do prvního patra nárožního domu. Zvenčí hranatá hmota domu, uvnitř udivoval elipsovitý půdorys s válcovými nikami, lodžií a oválnou galerií prosvětlenou kupolí světlíku. Foto: Muzeum města Brna
Moravská banka. Náměstí Svobody 21, 1928–1930. Projekt byl svěřen společně Wiesnerovi a Bohuslavu Fuchsovi na základě soutěže, které se účastnil původně každý zvlášť. Vnějším výrazem budovy se zabýval spíše Fuchs, interiéry jsou pak zejména dílem Wiesnerovým. Foto: Muzeum města Brna
Malacky, Brno, Vídeň… Brno
Wiesner se narodil 21. 1. 1890 ve slovenských Malackách jako druhé z pěti dětí obchodníka s papírem a psacími potřebami. Na samém sklonku 19. století se celá početná rodina přestěhovala do Brna, kde od roku 1901 začal Ernst studovat na Zemské vyšší reálné škole. V roce 1905 už navštěvoval Vyšší průmyslovou školu, kde o čtyři roky později odmaturoval s vyznamenáním, a na podzim téhož roku se zapsal jako posluchač stavební (architektonické) Vysoké školy technické ve Vídni. Po dokončení prvního ročníku přestoupil na Akademii výtvarných umění. Tak se na podzim roku 1910 stal studentem Mistrovské školy architektury Akademie výtvarných umění ve Vídni, kterou v té době vedl Friedrich Ohmann. A právě s Ohmannovým ateliérem byl spojen první pracovní rok po Wiesnerově absolutoriu. Spolupráci ovšem přerušila první světová válka, během které Wiesner sloužil v hodnosti poručíka u ženijního pluku v Polsku, Dalmácii a jižním Tyrolsku. Po válce se vrátil zpět do Brna, kde v roce 1919 zahájil činnost jako samostatný architekt.
Od zahradního domku po Moravskou banku
Svoji brněnskou tvorbu zahájil stavbou dřevěného zahradního domku pro průmyslníka Samuela Berana, postaveného za pouhých osm týdnů. Dílem, jímž se pak výrazněji uvedl na brněnskou architektonickou scénu, byl návrh činžovní vily pro velkoobchodníka a průmyslníka Wilhelma Gutmanna. Ovšem nejplodnější období jeho tvorby přišlo ve 20. letech, tehdy vznikala jeho nejúspěšnější díla. Mezi ně patří například současná budova Českého rozhlasu Brno, dříve České banky Union (1923–1925), světoznámé brněnské krematorium na Ústředním hřbitově (1925–1930), kavárna Esplanade (1925–1927), která ale zanikla během bombardování Brna v roce 1944. Dále Palác Morava na Malinovského náměstí (1926–1933) nebo společné dílo s Bohuslavem Fuchsem – budova Moravské banky na náměstí Svobody (1928–1930). Kromě veřejných zakázek se Wiesner věnoval také zpracování projektů rodinných vil pro movitou židovskou klientelu. Většina těchto vil byla situovaná v luxusních brněnských Pisárkách: vila Münz (1924–1926), vila Stein (1925–1926), vila Stiassni (1927–1929), vila Neumark (1928–1929), vila Haas (1928–1930) a rodinný dům Hermíny Weiglové (1934). Jedinou pražskou vilovou realizací je vila manželů Pickových na Smíchově (1930–1931).
Osobité spojení moderního a tradičního
Wiesnerovo dílo mělo v době svého vzniku značný vliv, neboť byl prvním, kdo v brněnském prostředí realizoval díla s moderním duchem, přesto při jejich vzniku nezavrhoval tradici, ale přistupoval k ní svým osobitým způsobem, což je pro jeho tvorbu příznačné. Vstřebával do ní vlivy vzdělání (studium ve Vídni u Friedricha Ohmanna), ale i pozdějších kontaktů, např. s Adolfem Loosem, stejně jako vlivy místa a doby. Jeho tvorba byla v samotném přístupu jedinečná. Wiesner často kombinoval v interiéru moderní prvky s těmi historickými, což nám dokládá i vzpomínka jednoho z jeho zaměstnanců v ateliéru, židovského architekta Endre Steinera: „On vždy věřil v kombinaci moderny a starého nábytku.“ Krásně se k jeho dílu vyjádřil historik umění Max Eisler: „Dílo Arnošta Wiesnera je jasnou silou svého ducha hybnou pákou nového vývoje stavitelství ve své vlasti, svěží pramen poznání a silná jistota uprostřed mnohostranného volného dění. Neboť jeho umění není vrtoch, ale cesta.“
V soutěži o návrh Moravské banky na místě bývalého Kounicova paláce zvítězili Bohuslav Fuchs spolu s Ernstem Wiesnerem nad architektem Janem Víškem. Autorem odlehčeného skleněného a opaxitového pláště je pravděpodobně Wiesner, který rovněž navrhoval interiéry. Foto: Muzeum města Brna
Wiesnerovo dílo mělo v době svého vzniku značný vliv, neboť byl prvním, kdo v brněnském prostředí realizoval díla s moderním duchem, přesto při jejich vzniku nezavrhoval tradici, ale přistupoval k ní svým osobitým způsobem, což je pro jeho tvorbu příznačné.
Druhý domov v Anglii
Vzhledem k židovskému původu Wiesnera byl jeho odchod do zahraničí nevyhnutelný. 15. března 1939 narychlo opustil republiku a odcestoval, dle slov pamětníků doslova posledním vlakem, do Velké Británie. Zde díky svým mezinárodním architektonickým úspěchům a osobním kontaktům dostal politický azyl a pracovní povolení Královské společnosti britských architektů (RIBA). Spolupracoval s československou exilovou vládou v Londýně jako správce nemovitostí a počátkem 40. let se oženil s hamburskou herečkou Evou-Marií, se kterou společně našli v Anglii svůj druhý domov. V roce 1950 se účastnil úspěšně konkurzu na místo vyučujícího pozemních staveb a konstrukcí na Škole architektury univerzity v Liverpoolu. Na univerzitě působil až do roku 1955, kdy odešel do penze. Obecně se jeho působení v Liverpoolu zaměřuje na pedagogickou činnost, přesto se i zde dočkal jedné větší realizace, a to stavby budovy gymnázia, nedaleko liverpoolské katedrály. Za jeho zásluhy ho univerzita ocenila nejvyšším akademickým vyznamenáním, jež mohou britské univerzity poskytnout architektům – titul Master of Architecture. Naopak v Brně se na něj postupně zapomínalo. Až v polovině 60. let došlo k obnovení Wiesnerových kontaktů s Brnem, zejména z iniciativy architekta Bedřicha Rozehnala. Ten se zasadil i o to, že byla Wiesnerovi udělena stříbrná medaile univerzity J. E. Purkyně v Brně (1966), pamětní medaile k 50. výročí vzniku republiky (1968) a čestný doktorát téže univerzity (1969). Wiesner se několikrát chystal k návštěvě Brna. Kvůli nejisté politické situaci v Československu a jeho zhoršujícímu se zdravotnímu stavu musel cestu bohužel několikrát odložit. Nakonec se Wiesnerův zdravotní stav zhoršil natolik, že musel být hospitalizován. Zemřel 15. 7. 1971 v Liverpoolu.
