„Jako DJ a producent se potýkám s rapem celý život, nosím si ho v sobě od malička. A čím jsem starší, tím víc mě baví objevovat nové výrazové prostředky,“ říká Opia o písni Otakara Ševčíka, ve které odkrývá svůj vlastní příběh. Foto: Pocket media/Ivo Dvořák

Je brněnský rap tvrdší než ten pražský? Jaké příběhy se dají spojit se zastávkami místní MHD? A co bude DJ Opia dělat, až vyjde jeho album Velkej průser? S výraznou osobností české hiphopové scény jsme si povídali o hudbě i street artu.

Celý rozhovor si také můžete poslechnout ve formě podcastu na YouTube, Spotify i Podbean.

V čem je brněnská rapová scéna specifická oproti Praze a zbytku republiky?

Rozdíl je tam poměrně citelný a není dán jen velikostí obou měst, kdy každá metropole svým magnetismem přitahuje lidi a stává se kulturním centrem. Kdybych šel rovnou na dřeň – proti Praze jsme trochu vesničani a můžeme si dovolit být v klidu a říkat pravdu. Konkrétně v rapu je to v Praze často o profesi, uživení se. Kdežto když člověk hudbu nebo jakoukoli kulturu dělá jen z lásky nebo z vášně, ne jako povolání, nemusí dělat kompromisy a je to jaksi čistší, neobtěžkaný závazkem. Navíc Brno bylo vždycky trochu alternativní, ať už se to týkalo jakékoli scény – rockové, folkové, taneční… a rozdíly tam vždycky byly. A nemusí v tom být žádnej hejt nebo jakákoliv řevnivost. Přijde mi, že Brno bylo konkrétně v rapu vždycky trochu tvrdší, víc angažovaný, lidi tu prostě uvažují trochu jinak, což se promítá i do muziky.

Brnem provázelo tvoje zatím poslední producentské album Jízdní neřád, kde byly jednotlivé písničky pojmenované podle zastávek brněnské MHD. Viděno zpětně, podařilo se ti odvyprávět příběh, který jsi chtěl?

Myslím, že ano. Producentská deska spočívá v tom, že producent udělá hudbu a přizve si hosty, protože sám třeba není raper nebo zpěvák.  Aby to nebyl jen kompilát nesourodých skladeb (a protože mě vždycky fascinovaly názvy některých zdejších ulic), chtěl jsem, aby páteří alba byly právě zastávky brněnské MHD. Úplně původně jsem přemýšlel, jestli nepoužít trasu jedné konkrétní šaliny, ale to i z hlediska výběru témat a počtu skladeb nebylo úplně možné. Co se týče příběhu – volil jsem hosty, kteří žili v nějaké zajímavé lokalitě nebo zažili něco, o čem můžou vyprávět. Ne vždy byla písnička o konkrétním místě, ale vázala se třeba ke slovnímu spojení. Například u Milady Horákové skýtalo to jméno možnost, že nemusíme mluvit o nějakých potravinách, které se tam nachází, ale o tématech svobody, nespravedlnosti, totality, smrti… Což jsou velký epický témata, na kterých tu skladbu můžeš postavit. Jsou tam ale i pecky typu Hlavní nádraží, který jsou opravdu konkrétně o tom místě.

Táhne se deskou nějaká další tematická linie?

Nechtěl jsem, aby dějová linie alba byla o drogách a jejich frekventovanosti. Ale dost často jsme při debatě s jednotlivými interprety došli právě k tomu, jak drogy mezi mladýma frčí a jak snadný je dostat se k nim. Neřeknu třeba v patnácti, i když ani to určitě není v pohodě, ale ve dvanácti, v jedenácti letech? To už je dost crazy. Nakonec jsem byl vlastně překvapenej, že se tohle téma táhne celou deskou. Od začátku jsem ale nechtěl desku koncipovat jen jakou nějakou oslavnou ódu na Brno a bušení se do prsou, spíš poukázat na to, že spolu s ekonomickým a kulturním růstem města přichází i stinná stránka věci.

Napsal jsem si do přípravy k rozhovoru v souvislosti s Jízdním neřádem: Ústřední hřbitov!!! a live verze!!!! – skvělé video písně Ústřední hřbitov v živém provedení na hudební nástroje mě přivedlo k myšlence, zda živá hudba kapely a rap patří k sobě?

Nedá se to generalizovat. Tohle spojení není typické nikde ve světě, hip-hop nevznikal jako živá hudba, vznikal jako samplovaná muzika v ghettech, kde mladý děcka neuměly na nic hrát a později s rozvojem technologií samplovaly kdeco, na tom žánr vyrostl. Takže principy tvorby jsou jiné. Člověk se taky moc často nesetká třeba s live techno bandem. Vždy ale budou existovat experimentátoři, lidé, kteří narušují zaběhlá pravidla. Skladba Ústřední hřbitov vznikala od začátku jako song, postavenej na klasických hudebních nástrojích, a tak si o tu live verzi přímo říkala. Michajlov, který skladbu rapuje, je navíc skvělej MC a byl schopen dát to naživo takhle čistě. No a s jídlem roste chuť, takže na nové desce taky plánuju něco podobného. Ze zajímavých světových živých projektů, do kterých se rapuje, můžu zmínit třeba Hocus Pocus z Francie nebo světoznámé Roots z USA. Je to na konkrétních lidech, hudba je úžasně svobodná právě v tom, že si můžeme dělat, co chceme. Ale ne vždycky to funguje.

Další pro mě silná skladba z Jízdního neřáda je Otakara Ševčíka. Silná v tom, že na ní rapuješ přímo ty a svými slovy mi sděluješ svůj příběh o alkoholismu a vyrovnání se se závislostí. Byla to jednorázová záležitost, potřeboval jsi to ze sebe dostat a tím to končí, nebo plánuješ rapovat častěji?

Často jsem o tom přemýšlel. Byl to pro mě spíš umělecký experiment, než že bych chtěl začít rapovat. Jako DJ a producent se potýkám s rapem celý život, nosím si ho v sobě od malička. A čím jsem starší, tím víc mě baví objevovat nové výrazové prostředky. V rapu je pro mě zásadní autenticita, a jelikož jsem měl a mám tyhle problémy, říkal jsem si, proč je naplno neotevřít. Nemůžu se svým skillem vyrovnat skvělým raperům, kteří to dělají dlouho, ale chtěl jsem pro vnímavé posluchače nabourat stavbu desky a pojmout písničku zároveň jako drobný varování – rap poslouchá spousta mladých lidí a potěšilo mě, když mi pak psali na sociálních sítích, že mají podobné problémy a že jsem jim dodal odvahu s nimi něco dělat.

Co nám můžeš prozradit o novém albu, které právě chystáš?

Bude se jmenovat Velkej průser. Teď jsem uprostřed produkčních prací, přichází nápady, myšlenky, tvorba… Po „neřádovi“ jsem si říkal, jestli budu mít ještě sílu na podobně komplexní projekt. Když máte na albu 15 hostů, k tomu veškerá grafika, animace, klipy, vizuální identita, celý balík věcí, které dneska muzika potřebuje, aby se dostala mezi lidi, je to šílená porce práce a energie… A to jsem okrajový interpret, takovej „indie hiphoper“. Hudba navíc není hlavním zdrojem mých příjmů, neživím se muzikou a čas je vzácná komodita, zvlášť když si chci udržet vysoký standard. Asi jsem se tehdy zbláznil, ale 15. května 2020 jsem natočil video o tom, že přesně za rok album vyjde – a slovo chlapa by mělo něco vážit, ne? Věděl jsem tím pádem, že budu mít dostatečnou motivaci a motor, abych si šel za svým. Čtyřměsíční rezerva, co jsem měl, se rozplynula, máme půlku února a jsem tak ve třetině práce, ale pořád věřím, že je to stihnutelné. To, že některý věci nemám z podstaty věci pod kontrolou, je fakt, který mě malinko znervózňuje, ale to je daň za takovýto projekt.

O čem Velkej průser bude?

Půjde opět o koncepční desku. Už svým názvem trošku provokuje – kdybych slyšel, že má někdo desku Velkej průser, chtěl bych si ji poslechnout už jenom ze zvědavosti. Co je to za debila, že takhle pojmenuje album? Napadlo mě, že by pro posluchače mohlo být zajímavé, kdyby interpreti rozebrali některé ze svých životních průserů, které způsobili, které se jim staly. Je to výzva, ne každý si chce tyhle věci připomínat. Časem se koncept rozvinul i na problémy ve světě, ty se dají pojmout různě – epicky, drsně, s nadsázkou, s legrací. Zatím mám hotových pět písniček, jsou pojaty spíš s nadsázkou, ale i vlivem událostí posledního roku se nám začíná album vybarvovat trochu do tmava.

Foto: Pocket media/Ivo Dvořák

Je to těžší v téhle době udělat producentskou desku?

Záleží oproti čemu těžší. Producentská deska je specifická disciplína. Kdykoli budeš komunikovat s tolika hosty, kteří mají samozřejmě spoustu své práce, nejvíc energie dávají do své tvorby a jsou ze všech různých koutů Česka i Slovenska, bude logicky těžší mít proces pod kontrolou. Netýká se to radosti z tvorby, spíš managementu celýho projektu.

Můžeš odhalit nějaká jména z desky?

Prozatím je ještě brzy, ale je pro mě důležité, aby to byli boys, kterých si vážím jako lidí i jako umělců. Jsou tam hosti z Čech, ze Slovenska, něco právě domlouvám, něco asi nedopadne… Člověk má určitou představu, ale deska si žije svým životem a do uzavření zhruba měsíc před vydáním nelze vlastně pořádně predikovat, jak bude vypadat. Nicméně vybírám pečlivě.

Jak vzniká hudba, kterou slyšíme na hiphopových nahrávkách? Stojí na počátku ucelená myšlenka nebo nějaký beat, na který se dál vrství?

O tom se hodně bavíme s producenty a muzikanty obecně. Platforem, na kterých se dá hudba vytvářet, je čím dál víc. V 90. letech a i dřív měl člověk mašinku, sampler, pomocí kterého se dělaly smyčky, proto hip-hop zní ze své podstaty tak repetitivně. Většinou se tedy začínalo samplem, nějak se sestříhal, pod něj se ladily bicí – pak už bylo na talentu producenta, aby měl výsledek šmrnc. Dneska je to všechno trochu jinak. Samplování se napřed trošku tajilo, na začátku milénia se fenomén přehoupl v „podívejte se, koho jsem vysamploval!“, vydávaly se reedice známých samplů… Postupem času začaly přicházet cenově dostupnější syntezátory, VST instrumenty (softwarové nástroje), každý začínal používat počítače, zvukové banky, bicí se už nemusely složitě nahrávat nebo shánět. Dneska se dá udělat dobrá muzika na telefonu – písknu, nahraju to, podladím bicí, a když se to dobře odrapuje nebo odzpívá, může z toho být hit.

Jak ty konkrétně tvoříš hudbu?

Kdybych byl v klasické kapele, jsem asi bubeník. Jsem spíš rytmický než melodický. Já osobně většinou začínám beatem, který mě nějak inspiruje, a pak už záleží, jaký má člověk den, jak to zrovna cítí. Když jsem nakoplej, vznikají většinou rychlejší věci, když jsem v deepu, začnu spíš pomaleji. Na beatový základ pak vrstvím různé melodie. Paradoxně se už klasickým samplům trochu vyhýbám, chci tvořit původně, aby byla muzika víc „já“ a ta „chemie“ nebyla z 90 % jen vysamplovaná. Jasně, dalo by se polemizovat nad tím, jestli když člověk použije z virtuálního nástroje přednahrané zvukové banky, nakolik to je vlastně klasický nástroj a opravdu původní tvorba, ale určitě to je jiný a pro mě víc tvůrčí než klasický samplování. Pak se dodělávají další vrstvy, člověk přemýšlí, komu by ten konkrétní beat mohl sedět… Ale myslím, že i když singly budu určitě dělat dál, Velkej průser bude moje poslední ucelená rapová deska. Minimálně producentská. Chci se vrhnout i na písničkovou tvorbu mimo klasický hip-hop. O to víc je ale pro mě tohle album důležitý.

Právě jsem se tě chtěl zeptat, jestli produkuješ i jiné hudební styly…

V tomhle jsem to měl vždycky trochu jinak než mí kolegové, nikdy jsem nebyl pouze striktní hiphoper. Je to dané hudebním prostředím, ve kterém člověk vyrůstá, s kým se stýká, kdo ho ovlivňuje, navíc producent musí mít hlavu otevřenou – nikdo z opravdu úspěšných hudebních producentů neřekne, že poslouchá jen ten „svůj“ žánr. Já jsem jezdil do svých sedmnácti každý víkend k babičce, chodili jsme tam s klukama do takové klubovny a jeden místní kápo, ke kterému jsme vzhlíželi, tam pouštěl třeba AC/DC, Metallicu, ale hned nato Annie Lennox, nato Bacha, nato Jean-Michela Jarreho. Díky němu jsem pochytil multižánrovost, naučil jsem se poslouchat muziku napříč všemi spektry. Ne že bych vyprodukoval nějak extrémní množství alb nebo skladeb mimo rap, ale vždycky jsem měl plný šuplík věcí od folku až po drum’n’bass. A čím dál víc mě baví uvažovat mimo žánr, na kterým jsem vyrostl. Právě třeba na Velkým průseru jsou zatím tři zpívaný věci, možná vlastně ta deska bude takový přechodový můstek k tomu, co chci dělat potom. Takže multižánrovost, fúze, to je cesta, po který se chci teď vydat.

Před začátkem tvé hudební aktivity stála vášeň pro graffiti. Když jdeš po Brně, všímáš si street artu?

Street art mě baví hodně. V Brně ho zdaleka není tolik, kolik by mohlo být – na to, jak silná tu existuje graffiti scéna. Ať už legální nebo ilegální. Jsem na ní od začátku, byli jsme s klukama mezi prvníma, co to tu rozjížděli na začátku devadesátek. Dneska se na několika legálních plochách v Brně graffiti obměňuje každý druhý den. Přijdu, namaluju, prožiju, vyfotím a za hodinu tam ta věc nemusí být. Ze street artu jako takovýho člověk samozřejmě reflektuje TIMOva díla, který jsou dost bezva, TIMO je takovej art fantom brněnských ulic a vždycky, když od něj něco vidím, hrozně mě to osvěží. Ale jak říkám, mohlo by tu být street artu víc. Lidi, dělejte to!  

Zpátky k hudbě. Když jsi s ní v 90. letech začínal, informace a technika nebyly tak dostupné, dalo asi víc práce než dneska udělat něco kvalitně. Ale zase pak musela přijít větší radost a probuzení kreativity. Nemají to dneska děcka, který začínají s hudbou, těžší právě tím, že to mají jednodušší?

Ono to tak nějak asi bude. V době tři čtyři roky po revoluci, kdy sem západní kultura teprve začínala pronikat, bylo dnešním pohledem složité dostat se k informacím. Buď člověk něco rychle chytil na MTV a nahrál na VHSku nebo měl při větším štěstí kámoše na západě, který mu něco sehnal. Všechno jsme si museli objevit a vydřít sami. Přiznám se, že dneska i já využívám spoustu tutoriálů a je to vlastně úplná pecka. Najdeš tutoriál úplně na všechno od instalace fabky až po pokročilý programování. Ale někdy je těch informací tak strašně moc, že seš z toho množství seklej a nevíš, co dřív. Například začínající hudebníci musí dnes umět spoustu věcí, pracovat se sociálními sítěmi, s vizualitou. Ale hlavní je pořád talent a píle, tak to bude vždy, v jakékoli době a podmínkách. Energie. Charisma. Osobnost. To je věc, která se ošidit nedá, buď tam je, nebo ne. Lidi vždycky šli a půjdou za kvalitou. A je jedno, jestli je to nejčistší pop nebo undergroundová óda na filozofično.

Je tvorba hudby dneska individuálnější záležitost než dřív?

O dost. Ale záleží na tom, v jaké oblasti tvoříš. Spoustu věcí si dnes člověk dokáže ošéfovat sám. Od určitý úrovně třeba potřebuješ manažera, jinak by ses z toho zbláznil, ale je to třeba až v bodě kariéry, o kterém se nám v devadesátkách v rapu ani nesnilo. Tam, kde my jsme končili, dneska mladí začínají. Ale to je trend, který se netýká jen muziky. Jsme čím dál propojenější, za dvě vteřiny můžeš vědět, co kdokoli kdekoli na planetě dělá… Ale přitom jsou lidi čím dál osamělejší. Hodně se snažím reflektovat hudbu mladých, ve které tohle cítím – prázdnotu a osamělost dětí, který mají obrovský možnosti. Tak obrovský, že se ztrácí podstata člověka a směr, kam chce jít.

Na závěr bych se tě zeptal… KAM v Brně?

Za prvé ke mně do studia, to je jasný… Ne, vážně, to je těžká otázka. Asi… jeď na Prýgl, z Prýglu to vem na Hády, večer prolítni spoustu skvělých kaváren a hospod… a měj oči otevřený, protože Brno žije!

Za poskytnutí prostorů pro focení a rozhovor děkujeme NEST interiér. Celý rozhovor si můžete poslechnout i jako podcast. Foto: Pocket media/Ivo Dvořák

Roman „Opia“ Ševčík je brněnský DJ, hudební producent a filmař. Působil v legendární hiphopové kapele Naše věc, následovaly producentské desky CUTaloque, instrumentální Sample Meeting, konceptuální album Jízdní neřád a na cestě je nejnovější kousek s názvem Velkej průser. Podílel se na mnoha dalších albech i skladbách, brněnskému posluchači jsou známé například jeho spolupráce s Tafrobem či Michajlovem.

Filip Živný

editor KAM v Brně

Převzato z časopisu KAM v Brně → shop.pocketmedia.cz/predplatne

Podyjí je překrásné, říká kastelán zámku Vranov nad Dyjí Radek Ryšavý

Jaké novinky se chystají na vranovském zámku? Kterou perličku z historie zámku považuje kastelán Radek Ryšavý za nejzajímavější? A kam v okolí zámku by pozval čtenáře na výlet? Dozvíte se v krátkém rozhovoru.

Brno je akord Hmaj6 (5b) v ekvivalentu Fm7(4)/H, říká kytarista Martin Kostaš

Kdyby bylo Brno akord, který by bylo a proč? Kde kytaristu Martina Kostaše přes léto uslyšíme či uvidíme? A které počiny z brněnské hudební scény by doporučil našim čtenářům k poslechu?

Jsem rád, že centrum v létě žije kulturou, říká starosta Brna-střed Vojtěch Mencl

Co znamená léto v centru Brna pro starostu Brna-střed Vojtěcha Mencla? Bazén, rybník, hotel nebo chalupa? Čemu dává přednost? A co chystá Brno-střed na druhý půlrok 2021? To vše se dočtete v krátkém rozhovoru.

Jsme divadlem určité umělecké harmonie, říká Petr Gazdík

V čem je brněnské divadlo specifické? Kde herce Petra Gazdíka můžeme přes léto vidět? A co mu v poslední době udělalo největší radost?

Výzvy mi dělají radost, říká ředitelka Knihovny Jiřího Mahena Libuše Nivnická

Jaký program chystá Knihovna Jiřího Mahena na léto? Kteří autoři/knihy jsou pro ředitelku knihovny Libuši Nivnickou nejoblíbenější? A co jí v poslední době udělalo radost? Čtěte v krátkém rozhovoru.