Alena Wagnerová je česko-německá spisovatelka a publicistka. Narodila se v Brně, žije střídavě v Praze a německém Saarbrückenu. Foto: archiv Aleny Wagnerové

Rozhovor s česko-německou spisovatelkou a brněnskou rodačkou Alenou Wagnerovou nám zaslala Jitka Venhudová.

V knize Cestou životem popisujete dětství prožité v Králově Poli, jsou ještě nějaká místa v Brně, na která ráda vzpomínáte?  

Když jsem v Brně, nikdy nezapomenu zajít do chrámu svatého Jakuba, přestože jsem evangelička. To byl můj kostel, do dneška tam mám jednu lavici s podpisem z roku 1805. Sedět v ní pro mě někdy znamenalo velkou úlevu.  Snad je to směšné, ale když si vzpomínám na Královo Pole, vidím vždycky takový nevýznamný detail, ten kulatý roh Chorvatské a Bartošovy (dnes Vackova) a modrou schránku na dopisy, která tam byla a snad i dneska je. To byl začátek našeho bloku rodinných domků se zahrádkami, a když jsem kolem něj třeba šla ze školy, byla jsem už napůl doma.

Navštěvujete občas Brno? Můžete sledovat, jak se Brno mění?

V Brně bývám přibližně jednou, nejvýš dvakrát do roka – mám-li tu nějakou práci.  Dřív jsem jezdila za rodiči, později za maminkou i s dětmi a za některými přáteli. Moji rodiče už nežijí, žijí ale stále v mých vzpomínkách a ty si nosím s sebou. Ale na stará kolena jsem si začala dobře rozumět se svým bratrancem a jeho rodinou. Pokud jde o Brno jako město, řekla bych, že se stalo samostatnějším vůči Praze, ztratilo svůj komplex vůči ní, to začalo kupodivu v době normalizace třeba i avantgardními divadly, Husou na provázku a Goldflamem. Ale žije se zde pomaleji. Co je dnes velice ošklivé, je brněnské nádraží. A jeho přeložení na okraj města mi připadá nesmyslné, město by ztratilo něco ze svého v 19. století vytvořeného obrazu, který má tradici, styl. To nádraží, to byl kus Brna. Nové nádraží na okraji města bez tramvajových křižovatek, to je jako kdyby z města kus vylomili, jako když si ulomíte kus koláče a on ztratí formu.

Čím by se Brno mohlo inspirovat Saarbrückenem, ve kterém žijete od roku 1969?

Řekla bych, že blízkost hranice každému městu prospívá, protože znamená podnět jiného života, jiné historie, jiných tradic, zkrátka kontrast. Saarbrücken stejně jako Brno patří k těm velkoměstům správné velikosti, ne víc než půl milionu obyvatel. Saarbrücken má něco přes sto tisíc, ale univerzitu, dost kultury, středem města teče řeka a pak je tu ta blízkost Francie, tedy Alsaska a Lotrinska, které svou německo-francouzskou napjatou historií připomíná konflikty spolužití česko-německého. 

Vyrůstala jste v blízkosti rodného domu Milana Kundery, setkala jste se s ním někdy?

Ano, v obchodě u Šperlíků, kam všechny rodiny z blízkého okolí chodily nakupovat. To mi bylo takových pět let a já jsem tam potkala takového velice hezkého asi desetiletého chlapce v bílých podkolenkách s maminkou, a to byl Milan Kundera.

My se v Brně nyní radujeme z odkazu knihovny manželů Kunderových, co vlastně znamená pro spisovatele knihovna?

Velká knihovna, jakou jsme měli i my doma, znamená na jedné straně pramen poznání, na druhé straně ale sebekritiku – chce-li člověk psát, srovnává se automaticky s autory knih, ty knihy jako by se na vás dívaly, a v člověku to vzbuzuje sebekritiku, protože se s nimi srovnává, ať chce nebo nechce. A dnes je to tak trochu vyčítavá otázka, když před svou knihovnou stojím: Přečtu ještě to všechno, co se na mne dívá?  

Svět prochází společenskými změnami nejen vlivem pandemie, ale třeba také díky uvědomění si odpovědnosti za naše životní prostředí a vztahy. Čechy podzimní vlna covidu-19 doslova ochromila a kulturu téměř zastavila. Jak ovlivnila váš život a vaši práci?

Pandemie je pro mne varováním i trestem za to, jak rabujeme naši planetu a ničíme přírodu pro finanční zisky. Neoliberální kapitalismus se svou neúctou k člověku, s penězi jako jediným měřítkem hodnot, privatizací veřejných služeb a jejich zdražením, s nedomyšlenou globalizací a deregulací finančního kapitálu nadělal mnoho škod a má svůj značný podíl na této katastrofě. Osobně mne to dost psychicky zatěžuje a já jen doufám, že si nespravedlnost, v níž žijeme, uvědomíme a ve středu našeho usilování znovu stane člověk se svými potřebami a příroda jako neoddělitelná součást našeho života.

České školství se nově setkalo s distanční výukou. Jak podle vás vybudovat vztah k literatuře a jazyku u dětí, které jsou v on-line světě?

Školství dnes ani v Německu není v pořádku, přibylo zbytečné komplikovanosti výuky s věčnými reformami. Už když naše děti chodily do školy, často jsme i my s mužem sotva rozuměli některým matematickým zadáním a přesně to mi o českém školství vypráví i má neteř. Knihu musí děti dostat prostřednictvím svých rodičů už v předškolním věku. Já si myslím, že zacházení s dětskými knihami by mělo patřit ke kurzům pro těhotné ženy a rodiče čekající dítě. A on-line svět realizovat v patřičné míře, i digitalizace má svá oblbující úskalí, třeba ztrátu živých kontaktů s druhými.

Co vám v těchto dnech dělá radost?

Vnouče a vůbec pohled na malé děti, už ty dvouleté, jak intenzivně vnímají svět kolem sebe, plné zájmu o to, co je obklopuje. Když mají trochu štěstí se svým okolím, je svět pro ně velký dar, nedej bože, aby se pro ně stal darem danajským. 

Máte nějakou knihu, která vás provází životem a stále se k ní vracíte?

Řekla bych české vydání Rilkových Zápisků Malta Lauridse Brigga, Hölderlinův Hyperion a pak Zapomenuté světlo Jakuba Demla.

Chcete něco popřát rodnému městu a svým čtenářům v Čechách?

Být věrní sobě a laskaví k druhým, jak to formuloval Hermann Hesse s Konfuciovou pomocí.

Svět prochází společenskými změnami nejen vlivem pandemie, ale třeba také díky uvědomění si odpovědnosti za naše životní prostředí a vztahy. Čechy podzimní vlna covidu-19 doslova ochromila a kulturu téměř zastavila. Jak ovlivnila váš život a vaši práci?

Pandemie je pro mne varováním i trestem za to, jak rabujeme naši planetu a ničíme přírodu pro finanční zisky. Neoliberální kapitalismus se svou neúctou k člověku, s penězi jako jediným měřítkem hodnot, privatizací veřejných služeb a jejich zdražením, s nedomyšlenou globalizací a deregulací finančního kapitálu nadělal mnoho škod a má svůj značný podíl na této katastrofě. Osobně mne to dost psychicky zatěžuje a já jen doufám, že si nespravedlnost, v níž žijeme, uvědomíme a ve středu našeho usilování znovu stane člověk se svými potřebami a příroda jako neoddělitelná součást našeho života.

České školství se nově setkalo s distanční výukou. Jak podle vás vybudovat vztah k literatuře a jazyku u dětí, které jsou v on-line světě?

Školství dnes ani v Německu není v pořádku, přibylo zbytečné komplikovanosti výuky s věčnými reformami. Už když naše děti chodily do školy, často jsme i my s mužem sotva rozuměli některým matematickým zadáním a přesně to mi o českém školství vypráví i má neteř. Knihu musí děti dostat prostřednictvím svých rodičů už v předškolním věku. Já si myslím, že zacházení s dětskými knihami by mělo patřit ke kurzům pro těhotné ženy a rodiče čekající dítě. A on-line svět realizovat v patřičné míře, i digitalizace má svá oblbující úskalí, třeba ztrátu živých kontaktů s druhými.

Co vám v těchto dnech dělá radost?

Vnouče a vůbec pohled na malé děti, už ty dvouleté, jak intenzivně vnímají svět kolem sebe, plné zájmu o to, co je obklopuje. Když mají trochu štěstí se svým okolím, je svět pro ně velký dar, nedej bože, aby se pro ně stal darem danajským.  

Převzato z časopisu KAM v Brně shop.pocketmedia.cz/predplatne