V krátkém rozhovoru jsme vyzpovídali historičku Janu Černou o jejích vzpomínkách na Domov mládeže. 

Můžete čtenářům přiblížit chystanou výstavu Vila Löw-Beer – vzpomínky na Domov mládeže?

Připravovaná výstava reflektuje vzpomínky pamětníků, kteří v někdejším Domově mládeže (1954–2012) bydleli po dobu svého středoškolského studia. Máme tak možnost prostřednictvím těchto vzpomínek dnešní vilu  Löw-Beer znovu „zabydlet“ a poznat, jak se studentům žilo v již tehdy památkově chráněné budově.

V čem se život na internátu před 50 lety lišil od toho dnešního?

Z vyprávění pamětnic o době před padesáti lety je patrné, že nabídka volnočasových aktivit nebyla tak široká jako nyní. Domov mládeže tehdy žádné pravidelné kroužky nepořádal a někam docházet denní řád děvčatům zpravidla neumožňoval. Dívky si musely vystačit s málem. Volný čas trávily studiem, poznáváním blízkého okolí, odpočinkem ve vilové zahradě a všudypřítomným švitořením. Na druhou stranu tyto omezené možnosti umožnily upevnit mezi děvčaty dlouholetá přátelství, čímž se Domov mládeže stal pro mnohé opravdovým druhým domovem.

Která ze shromážděných vzpomínek vás osobně nejvíce překvapila či pobavila?

Na podzim roku 1972 objevily dvě studentky v zahradě domova skryté jabloně. Jeden podvečer si vyšly ven jen v pantoflích, aby si jablka natrhaly. Jenže jabloně se nacházely u domku správce (dnešní galerie Celnice). Pan Pivoda vyběhl a začal na dívky pokřikovat. Dívky se rychle schovaly do houští a přemýšlely, co dál. Na internát se vrátit nemohly, aniž by nenarazily na rozhněvaného správce, a proto volily cestu napříč zahradou. Přeskočily malou zídku a za ní se jim odkryl pohled na neznámou vilu. Prošly kolem ní, obešly v papučích celý blok a rychle se vrátily ulicí Drobného na internát. Dnes již dámy vědí, že narazily na vilu Tugendhat. O jejíž existenci neměly do té doby potuchy.

Převzato z časopisu KAM v Brně shop.pocketmedia.cz/predplatne