Výraznou kapitolou brněnského kabaretního světa bylo varieté Rozmarýn fungující v době normalizace. Foto: archiv Hany Rymešové

Zakouřený sál, smích i erotické dusno, spoře oděné tanečnice… Jaká je minulost brněnských kabaretů? Zajímavosti o počátcích zdejší kabaretní zábavy a prvních varieté v 19. a 20. století se dozvíte v textu Karla Altmana, za normalizačními šantány se vydáme s Janou Soukupovou.

V hospodě se nečte mše svatá, zato tu mohl vzkvétat nejeden tingl-tangl

Od přelomu 19. století, kdy počet hostinských podniků v Brně výrazně narostl a přestalo stačit mít své věrné štamgasty, pořádali hostinští k přilákání nových návštěvníků nejrůznější taneční a hudební zábavy. A to nebylo zdaleka všechno – některé hostince byly zároveň zábavními podniky. V druhé polovině 19. století se k nim řadil i starý brněnský hostinec U Černého medvěda, který stával na rohu Běhounské ulice a Jakubského náměstí. Černý medvěd byl i díky zábavě hojně navštěvován vyššími vrstvami brněnských obyvatel, ale také cizinci. V tomto varieté pro ně byli „magnetem“ lidoví pěvci, šansoniérky i další umělci. Vystupovaly tam i různé kočovné společnosti, leckdy i ze samotné Vídně.
Na začátku druhého desetiletí 20. století mělo i Brno novou raritu – kabarety. Také ony bývaly současně hostinským podnikem, spojeným s podáváním patřičného občerstvení. Z většiny z nich se dodneška dochovala jenom jména – Lucerna, Jokohama, Belvedere či Netopýr, který snad jako jediný zůstává v širším povědomí dodnes díky hudebnímu klubu na dnešní Štefánikově ulici – ten navázal na dávnou slávu legendárního kabaretu.

Nevraživost hostinských a zlatá doba varieté

Nelze však zamlčet, že na počátku kabaretní zábavy u nás vyrostla brněnským podnikatelům v pohostinství právě v kabaretech nová konkurence. Není proto divu, že se hostinští snažili kabarety všemožně očernit, a to i ve svém stavovském tisku. V časopisu Číšnické hlasy o nich v roce 1913 s opovržením napsali: „Jednou si říkají ‚Netopýři‘, podruhé ‚Lucerna‘ a nakonec ‚Belvedere‘. Jakmile změní místnost, změní se i kabaret. Co se výkonů týče, tu můžeme směle prohlásiti, že mnozí ochotníci provedou lépe program večera než tato ‚umělecká družina‘.
V jednom však je nemůže napodobit nikdo. V rafinovanosti a dělání dluhů.“ S hostinskými podniky byla spjata i varieté, jejichž zlatou dobou zřejmě byla dvacátá léta. Tehdy v Brně oznamovali svou produkci i James & Fred Watsonovi, kteří senzacechtivým divákům tvrdili, že se během vystoupení stanou živým akumulátorem elektrického proudu vysokého napětí 50 000 voltů. V programu vystupoval i Octavio se svými cvičenými opicemi.

 

Jak začínala Řecká vila

Když se počátkem devadesátých let 19. století začaly zastavovat pozemky bývalého městského hřbitova, byla na dnešním Janáčkově náměstí postavena takzvaná Řecká vila. V té Lambert Wendy otevřel „nóbl restaurant s varietními představeními“. Podniku se však příliš nedařilo a Wendy později převzal jiný hostinec. Řecká vila se stala varhanickou školou neodmyslitelně spjatou s osobností Leoše Janáčka a místo kupletů tam vládla „musica sacra“.

Z dobového tisku – hostinští o kabaretu Belvedere:

„Ředitelem této společnosti je jistý pan Miroslav Lazar, takto poštovní úředník, který nemá ve zvyku vůbec platit, a je-li snad přece připomenut o zaplacení, tu ještě číšníkovi vynadá sprosťáků proto, že se hlásí o své.”

Karel Altman

Programová kavárna v budově hotelu Evropa na rohu Jánské ulice a náměstí Svobody nabízela za totality kabaretní program. Foto: archiv Lucie Frgalové

Brněnské Ein Kessel Buntes – varieté Rozmarýn

V léta pustnoucím domě na rohu Kounicovy ulice a Moravského náměstí to kdysi věru žilo. Už za první republiky tu v prostorách přiléhajících k Žerotínovu náměstí sídlilo Varieté Brichta, na které v socialistických dobách navázalo varieté Rozmarýn, Brňany zvané Rozmec. Byť se socialistický stát pyšnil tím, že „jeho“ člověk nemá zapotřebí vyhledávat podobně pokleslou zábavu s tanečky blýskavě oděných dívek, artistickými výstupy, skeči a písničkami lehkých žánrů, nejen Brňané plnili zdejší sál pravidelně sedm dní v týdnu. Protože po šesti dnech varietních vystoupení a následného tance se živou kapelou tu každé pondělí hrála dechovka – a ta měla samozřejmě také své příznivce.

Tancem si v Rozmarýnu přivydělávaly i baletky z brněnského Státního divadla a jejich choreografii měl svého času na starosti dokonce baletní mistr Jiří Kyselák.

Večerníček pro dědky

Autobusy plné členů venkovských jednotných zemědělských družstev lákala ovšem nejen možnost tance za doprovodu „dechny“. V době, kdy celý národ seděl u televize, kdykoliv dávali východoněmecký varietní program Ein Kessel Buntes, jeho živá brněnská podoba lákala neméně.
A to se tu ještě nějaký ten měsíc po začátku normalizace na konci 60. let udržel na obnovený takzvaný „večerníček pro dědky“ neboli striptýz. Pod názvem Krása bez závoje tu ještě dřív než v Praze vystupovaly vnadné krásky, kvůli kterým si pánové posunovali židle až k jevišti, ačkoliv závěrečné odhalení netrvalo podle pamětníků déle než tři vteřiny. Brněnská striptérka Jana Šišková-Olmerová se šedesáti centimetry v pase si ovšem už tehdy nechala chirurgicky upravit poprsí na objem 103 centimetrů a také její kolegyně zvaná Anička Kabelka, která vystoupila i na svatbě siláka Franty Kocourka, se měla čím pochlubit.
Ačkoliv bolševik striptýz posléze zařízl, nadále tu blýskavé tanečky včetně kankánu provozovala mladá děvčata v podomácku šitých nebo z fundusu České televize vyřazených kostýmech.

Jezdili sem z celé Evropy

O měsíčně obměňovaná vystoupení se tu přetahovali ale i sami varietní umělci. „Jezdili sem z celé Evropy,“ vyprávěl o brněnském varieté jeho před léty zesnulý znalec Antonín Hančl, který také tvrdil, že ve zlatých dobách Rozmarýnu šlo o nejlepší podnik tohoto typu v celé střední Evropě. Vystupovala tu plejáda akrobatů, třeba kouzelník Mr. Gion, který nechával mizet hořící cigarety a žetony, duo parterní akrobacie z tehdejšího východního Německa a mnozí další. A kromě stálých zpěváků Zuzany Burianové a Jiřího Rymeše tu účinkovali i nejrůznější hudebníci včetně slavných zpěváků, jako byl Milan Drobný nebo Froso Tarasidu. Ale třeba i silák Bob Divílek tady „hrou svalů okouzloval hlavně dámy,“ jak se psalo v dobových materiálech.
Když se v roce 1977 stal ředitelem Rozmarýnu jeho velký fanda Jiří Krejčí, jenž jej s nadšením vedl až do jeho konce nedlouho po revoluci v 90. letech, z operetních tanečních čísel se přešlo na modernější balet. A někteří vystupující byli údajně ochotni sami zaplatit, aby mohli v brněnském varieté vystoupit. Po celý čas provozoval Rozmarýn i s přilehlým barem Bílý krokodýl a restaurací U Dvou rytířů podnik Restaurace a jídelny Brno II. S jeho zánikem skončil i Rozmarýn. Pak se do jeho zdí nastěhovala herna binga, po níž následovaly už jen další, dodnes nezdařené pokusy o oživení zdejšího provozu.

Jana Soukupová

GALERIE

Filip Živný
editor KAM v Brně, s použitím
publikace Vlastivědný věstník
moravský, sešit 3, 1982

Převzato z časopisu KAM v Brně → shop.pocketmedia.cz/predplatne