Jeho jméno zaznívá ve spojení s objevy v káznici na Cejlu a Kameny zmizelých v brněnských ulicích, místním Sokolem, byl zastupitelem a radním Brna-středu, od roku 2016 působí jako zastupitel Jihomoravského kraje. S Michalem Doleželem jsme si povídali nejen o krajské politice.

S čím teď máte na kraji nejvíce práce?

Nejvíc teď řešíme rozpočet. Jaro bylo hodně krušné. Pořád si pamatuju na první zasedání rady v nouzovém stavu, většina z nás moc nevěděla, v jaké situaci jsme se ocitli. Již tam jsme odsouhlasili materiály a body, se kterými nebyly spojené finanční prostředky. Na několik týdnů nebo měsíců se kraj naprosto odstřihl o rozhodování o investičních i neinvestičních financích. Nakonec se některé dotační programy úplně zrušily, některým se zkrátil finanční objem… Pokud by byly podmínky příznivé, což zřejmě nebudou, dostane se kraj na svůj ekonomický stav před pandemií nejdříve v roce 2023.

 

Jaké poznatky jste si z krize odnesl?

Z mého pohledu to ukázalo dvě věci – jednu pozitivní, tedy že v nouzovém stavu jde rozhodovat ve zrychlených časových podmínkách. A jednu negativní, a to že vedení společnosti, ať už kraj nebo vláda, na krizové stavy není vůbec připravené. Proces monitorování a komunikace je obecně velmi pomalý. Obraceli se na mě třeba žadatelé o dotace, kteří měli rozběhnuté investice a nevěděli, jestli mohou s příspěvkem kraje počítat. A myslím, že tyto věci směrem k nim mohly být komunikovány trochu rychleji.

 

Jak vnímáte situaci kolem sebe? A jaká řešení byste navrhoval?

Jsem Brňák, Brno mám rád, za poslední léta se tu vytvořila skvělá atmosféra kaváren, klubů, barů… A myslím, že jestli přijde další vlna ve smyslu uzavření podniků, za pár měsíců je možno tuto atmosféru ztratit. Vedení města i kraje by mělo zvážit, jestli se teď vůbec pouštět do velkých investičních projektů nebo je raději odsunout a vytvořit si krizový balíček na řešení aktuálních problémů lidí v nezřizované kultuře a soukromém podnikání. Na které zatím veřejný sektor úplně kašle. Nevytváří jim zázemí a neříká jim: Jste důležití a je potřeba, abyste s naší pomocí přežili.

 

Může kraj nabídnout nezřizované kultuře kromě finančních injekcí ještě i jinou pomoc?

To pole je poměrně hodně široké. Co bych udělal já, je, že bych velmi rychle svolal lidí reprezentující kulturu v kraji a s nimi řešil krátkodobou situaci. Ptal se, jak je postihlo jaro a jak je možné se připravit na podzim, zimu nebo jaro příštího roku. To se zatím vůbec nestalo. Kraj je zřizovatelem několika kulturních institucí, jde hlavně o velká muzea, tam víme, jak důsledky nouzového stavu vypadají. Jaké dopady však má na nezřizovanou kulturu, o tom kraj informace nemá.

featured-image-alt-text

Jaký je rozdíl v řešení této krize na úrovni města a kraje?

Kraj je pro většinu lidí neznámý a těžko definovatelný pojem. Velmi zjednodušeně, kraj je politickou institucí mezi komunální a státní úrovní. Jeho důležitá role je být přirozeným partnerem projektů, které se v jednotlivých městech a obcích budují a mají strategický význam. Druhá funkce je ekonomická – má zázemí ve skvěle fungujícím odboru vnějších vztahů, který se snaží napojit vedení kraje na zahraniční investory. Myslím ale, že pro ještě větší efektivitu by tato funkce měla ležet na placeném úředníkovi, který by se nestřídal jednou za čtyři roky jako politická reprezentace, ale dokázal by dlouhodobě vychytávat ekonomický potenciál v různých oblastech podnikání, vědy, výzkumu, vzdělávání…

 

Myslíte si, že komunální politika je „atraktivnější“ než ta na krajské úrovni?

I pro mě je naprosto logické, že komunální politika je srozumitelnější, bližší, zajímavější. Je to dáno tím, že člověk se pohybuje v mikrosvětě svého města nebo obce, širší celek mu zpravidla uniká a mnohdy ani neví, kdo ho v něm reprezentuje.

 

Jakým způsobem spolupracuje se školami na zavádění forem distanční výuky a objevování nových cest, jak postupovat po jejich uzavření?

Zatím spíše v rovině předávání informací. Věci jsou řešeny z úrovně nařízení vlády a zřizovatelé škol byli vlastně jen vykonavateli těchto nařízení. Ukázalo se, že distanční forma výuky je řešitelná. Ale za nesmírného vynaložení úsilí jak učitelů a vedení škol, tak rodičů, kteří na to také nebyli připraveni. Ve chvíli, kdy opadne strach z dalších vln epidemie a nouzových stavů, teprve nastává možnost k diskuzi o tom, jak systémově podporovat distanční výuku. Je s tím potřeba spojit nákup nového technického vybavení, softwarových systémů, stát a zřizovatele škol budou pravděpodobně řešit i nákup vybavení pro sociálně slabší rodiny.

featured-image-alt-text

Přesuňme se do Brna. Kam tu rád chodíte za kulturou, jaké podniky rád navštěvujete a jak je podpořit v současné době?

Už když vznikl nouzový stav, snažil jsem se apelovat, aby lidé podporovali podnikatele, kteří byli najednou zavření a nevěděli, co bude. Za posledních pár let se z Brna stalo centrum drobného podnikatelského sektoru, ať už v podobě klubů, bister, restaurací, kaváren, holičství, květinářství … Na malé ploše je toho na výběr strašně moc, což se odráží i do veřejného prostranství. Podobná atmosféra tady kdysi byla, možná na konci 19. a začátku 20. století, pak se vytratila. Hlavně v 90. letech, budováním obchodních domů za městem a vylidněním centra. Teď se lidé do centra vrací, z toho mám obrovskou radost. V létě jsem hodně vysedával ve SKØGu, teď bývám v La Vida Loca na Jakubáku, kde mě baví pracovat či psát na zahrádce a pozorovat venkovní život, čas trávím i v Podnebí, v Atlasu, bylo by toho hodně.

Vedení města i kraje by mělo zvážit, jestli se teď vůbec pouštět do velkých investičních projektů nebo je raději odsunout a vytvořit si krizový balíček na řešení aktuálních problémů lidí v nezřizované kultuře a soukromém podnikání.

Jaké kulturní akce vás poslední dobou zaujaly?

Na konci léta jsem si užíval brněnský Maraton hudby, v září Brno Design Days, to jsou dvě akce které mi hodně utkvěly mimo běžných návštěv divadel, ať už HaDivadla nebo Na provázku, kde jsem asi nejčastěji. Ale na všech akcích pozoruju úbytek návštěvníků, což je škoda. Je třeba nepanikařit. Jsou nějaká opatření (různého charakteru), ale nesmí to v lidech vyvolávat strach. Strach, který položí ty, jenž tu vytvářeli akce a podniky několik let. To je špatně.

featured-image-alt-text

Pojďme na pozitivnější notu – co plánuje Sokol?

Na jižní Moravě se chystá oprava sokoloven. Na to se opravdu těším. Jedna z věcí, co se za čtyři roky na kraji povedla udělat, je vytvoření dotačního programu právě na obnovu sokoloven. Většina vlastníků těch prostor jsou tělocvičné jednoty, spolky, pro které je dát finanční prostředky na projektovou dokumentaci a celkovou rekonstrukci neskutečně náročné. Za dva roky fungování programu vzniklo dohromady 14 projektů, jedna rekonstrukce v Lužicích u Hodonína již probíhá, zbytek je připravený.

 

Co se týče vašich aktivit jako popularizátora historie, jsou nějaké zajímavé novinky?

To je věc, která mě baví asi nejvíc. Nalézání příběhů a jejich další rozvinutí. Někdy je to cílené, třeba prostřednictvím Kamenů zmizelých, které pokládáme po městě a jsou věnované vždy nějaké osobě. V Brně už jich je dvě stě, můžete si kámen adoptovat, starat se o něj a čistit ho.

 

A když zasáhne šťastná náhoda?

Někdy příběhy přichází úplně samy, což se ukázalo u případu bytu manželů Herdanových na Hlinkách. Jedná se o byt, který patřil židovským majitelům, jejich děti přežily holocaust a podařilo se nám je po tomto objevu dohledat v zahraničí. Nábytek si Herdanovi nechali ve 30. letech vytvořit od architekta Emericha Horvátha, je to unikát.

featured-image-alt-text

Některá místa jsou velkou studnicí zajímavostí, například káznice na Cejlu.

Člověk zná tu budovu, ví o lidech, kteří tam byli věznění. Nápisy bývalých vězňů v samovazbách jsem vždy vnímal jako velmi cenné, snažíme se je teď zmapovat a historicky interpretovat. Ale překvapilo mě, že káznice stále dokáže po těch letech vydávat nová tajemství. Která tam (nejen obrazně) leží na zemi. Kolega Jiří Skoupý, badatel a historik, který se má věnovat právě průzkumu nápisů, si při procházení budovy povšiml vězeňské čepice. V červenci jsme našli v jedné z cel cigaretové papírky z 50. let. Nedávno jsme objevili informační ceduli vztahující se k cele číslo 7 se jmény vězňů, vězeňské boty, mýdla z 50. let v umývárně. A další předměty, co tam desítky let ležely bez povšimnutí.

 

Jak se stavíte k projektu kreativního centra, které má v káznici vzniknout. Zachovat pietu místa nebo prostor adaptovat?

Pokud chceme objekt, momentálně ve velmi špatném stavu, rekonstruovat, bude mu nutné najít nějakou funkci. Zároveň by ale nikdy neměl ztratit sílu paměťové stopy, příběhů lidí, kteří věznicí za 200 let, co tomuto účelu sloužila, prošli. Jihomoravský kraj by podle mě měl být partnerem pro obnovu tohoto areálu a diskuzi o podobě paměťové části, o tom, co bude prezentovat. Spolu s Pamětí národa jednáme s jednou firmou o tom, že by se korekce zdigitalizovaly – výstupy by jednak sloužily k historickému bádání a jednak k vytvoření 3D reality, která by vás vrátila do cely v době, kdy fungovala. Tento způsob prezentace dějin objektu myslím dokáže zasáhnout i ty, kteří by se o podobné věci běžně nezajímali.

 

featured-image-alt-text

Michal Doležel

Vystudoval archeologii a etnologii na Masarykově univerzitě, dlouhodobý místostarosta Sokola Brno I v letech 2015-2018 zastupitel a radní MČ Brno-střed, v letech 2016-2020 zastupitel Jihomoravského kraje. Jeho zájmem je historie a architektura, které se snaží popularizovat a udržovat paměť města mimo jiné i pokládáním Kamenů zmizelých do brněnských ulic.