Ztracený břeh obhlíží svérázný svět rybářské kolonie a jeho rázovitých obyvatel. Foto: archiv distributora

Většina českých filmů, které v létě míří za diváky, se ohlíží zpátky do minulosti. Jde o obnovené premiéry divácky oblíbených letních hitů (čtyřicetileté Postřižiny, třicetiletý Kouř a dvacetiletí Samotáři) a v případě novinky Slávka Horáka o nový pohled na minulost (Havel).

O současnosti vypráví pouze dva české snímky – komedie Štěstí je krásná věc a dokument Ztracený břeh. Zatímco u komedií není třeba se obávat, své publikum mají jisté, u dokumentů to neplatí. Bohužel ani v případě kvalitního dokumentu, což je případ Ztraceného břehu, loni oceněného v Jihlavě (zvláštní uznání poroty Česká radost). Ačkoliv Ztracený břeh obhlíží svérázný svět rybářské kolonie a jeho rázovitých obyvatel, skutečným hrdinou dokumentu jsou umělé nádrže Nové mlýny na jižní Moravě, přes které se valí nejen voda, ale také se v nich tříští různorodé koncepty využití krajiny. Rozsáhlé lužní lesy v 70. a 80. letech padly za oběť necitelnému vodohospodářskému zásahu. Navzdory tomu zatopená krajina nepozbyla kouzla. Jeden břeh po roce 1990 ožil novou komunitou, která si zde na břehu vytvořila nový domov a další o dekádu později osídlil aquapark. Když sesuv svahu smetl několik karavanů, byl to důvod k vystěhování rybářů. Ztracený břeh režiséra a kameramana Jiřího Zykmunda má příjemné tempo i délku filmu a nepřehlédnutelné obrazové kvality. Výrazné záběry vodních nádrží uvíznou v paměti stejně jako pohledy dovnitř karavanů a portréty jejich obyvatel. Ztracený svět věcně, byť s patrnou melancholií, zachytil jeden z mnoha mizejících světů. Mikrosvět, který byl jen pár desítek kilometrů za Brnem.

Miloš Henkrich
redaktor KAM

 

Převzato z časopisu KAM v Brně → shop.pocketmedia.cz/predplatne