V druhé části rozhovoru s Martinem Reinerem jde především o literaturu. Foto: Pocket media/Ivo Dvořák

Jak dlouho člověk píše šestisetstránkový román o Ivanu Blatném? Lze se dnes uživit jako beletrista? A čtou ještě lidé poezii? Přinášíme vám druhou část rozhovoru s básníkem, prozaikem a nakladatelem Martinem Reinerem.

Když jste psal tak obsáhlý román, jako je Básník, román o Ivanu Blatném, neměl jste po tu dobu pocit, že žijete dva životy, svůj a Blatného?

Vzhledem k tomu, v jak dlouhé časové rovině se psaní odehrávalo, stihl jsem svůj život žít poměrně intenzivně. Dokonce bych řekl, že od okamžiku, kdy jsem napsal první řádky knihy, do chvíle, než vyšla, jsem vydal sedm jiných knížek.

Jak dlouhý ten proces byl?

První intenzivní etapa byla v letech 2000–2001, hledal jsem formu, jak knihu napsat. Rozepsal jsem ji třikrát, jedna verze už měla 180 stran. Ale zjistil jsem, že mám sice k dispozici hodně materiálů před emigrací, ale málo po ní. A pokud má být kniha funkční, musím přidat na anglické straně. Naplánoval jsem badatelské turné po Anglii, po třech týdnech jsem se vrátil s horou natočených rozhovorů, které jsem dlouho zpracovával. Bylo toho tolik, že jsem před tím balvanem trochu ustupoval. Mezitím jsem napsal román Lucka, Maceška a já, který byl nominovaný na Škvoreckého cenu a na Magnesii Literu. Tím jsem si trochu dokázal, že to zvládnu. A také jsem si říkal, že nikdo jiný než já tuto knihu o Blatném napsat nemůže, to se stává velmi vzácně. Následné intenzivní psaní už trvalo jen sedm let. Kniha má asi 600 stránek. Ale abych umenšil zděšení případného čtenáře – je tam 40 vakátů (prázdných stran před kapitolami, pozn. red.), takže jde vlastně o takovou „brožurku“. Ale je to celkem asi třetina textu, který jsem pro knihu napsal, škrtal jsem hodně.

 

Kniha o Ivanu Blatném vznikala téměř dvě dekády. Foto: Pocket media/Ivo Dvořák

Na knize mě zaujaly pasáže, u kterých podle jejich stylu čtenář nepozná, zda čte věty Blatného, Nezvala, vaše…

 To jsem provedl naprosto záměrně. Vím, jak se odpovědně pracuje s textem, co znamená citování, editace. Ale naznal jsem, že kdybych u každé citace uváděl prameny, rozbil bych dojem ze čtení. Existuje něco, co se jmenuje dokumentární román, vznikl v 50. letech v Americe, jedním z průkopníků byl novinář Tom Wolfe, nejslavnější autoři byli třeba Truman Capote s knihou Chladnokrevně nebo Norman Mailer. Jde o non-fiction, novinařinu, ale napsanou barvitě a poskládanou beletristicky. Hrozně hezkou knihu tohoto typu napsal Julian Barnes, jmenuje se Flaubertův papoušek. To je kniha, kterou miluju a velmi mi pomohla, když jsem hledal formu, jak román o Blatném udělat. Je to velmi zábavný a hravý způsob, jak nakládat s fakty. V průběhu práce jsem si navíc uvědomil, v jaké době to píšu, že dělám dokumentární román z éry Googlu. Kdy je každá informace dostupná na dva kliky. Schválně jsem tedy data podával tak, jak jsou. Vrcholem drzosti pak byly ty pasáže, které jsou přímými výňatky odjinud a já neříkám odkud. V posledku je to totiž jedno, dotváří to atmosféru.

V pasáži, která se odehrává za Blatného mládí v Kunštátu, jste dokonce našel dvě dívky, za nimiž Blatný s Ortenem jezdili, a ptal se jich na jejich vzpomínky. Bylo to náročné pátrání?

Bylo to relativně jednoduché, Kunštát je malý a já tam měl jednu dobu dům, takže mě tam lidé přece jen trochu znali. Když jsem dívky dohledal, bylo to roztomilé. Že v patnácti byly dychtivé a ti o tři roky starší básníci je někam vzali, byla velká romantika. V osmdesáti letech už by to, ať tenkrát prováděly cokoli, nepřiznaly, už jsou velecudné. Ale ti kluci byli v té době taky telátka, takže asi nic moc neprováděli.

Kniha má asi 600 stránek. Ale abych umenšil zděšení případného čtenáře – je tam 40 vakátů (prázdných stran před kapitolami), takže jde vlastně o takovou „brožurku“.

Změnil se po této zkušenosti nějak váš přístup k tvorbě? Nechtěl jste si dát na čas pokoj od náročné badatelské práce a věnovat se povídkám, menším útvarům?

Samozřejmě mi to hodně dalo. Člověk se naučí psát. Ale chápu to tak, že šlo o jednu z knih, které jsem udělal. Povídky vznikly díky něčemu jinému. Když jsem zrušil nakladatelství Petrov, udělal jsem to proto, abych měl více času na své psaní. Věděl jsem, že dokud budu nakladatelství věnovat tolik času, Blatného v životě nedopíšu. Pak jsem měl poprvé čas i na zakázky, předtím jsem nenapsal na zakázku jediný řádek. Boris Dočekal z nakladatelství Listen dělal pravidelné soubory a obrátil se na mě, abych napsal nějakou povídku. Napsal jsem jich několik, že vznikne kniha, jsem plánoval možná jednou, za hodně let. Ale do toho přišly Větrné mlýny, že mají grant a dělají povídkové knihy, které vyjdou zároveň ve čtyřech jazycích. Za dalších pár týdnů jsem zjistil, že z povídek, co mám, můžu použít tak čtyři, ale určitě ne dost na knihu, dal jsem se tedy do psaní.

Jde o oddělené povídky v pravém slova smyslu?

Když jsem pak na knize pracoval, všiml jsem si motivů, které se mi vracejí, záměrně jsem tedy udělal takové smyčky, kterými se propojují. Moje učitelka češtiny z Janovic nad Úhlavou, pro mě velmi důležitá osoba, mi pak psala, že je to román psaný povídkovou formou.

 Martin Reiner má od roku 2006 nakladatelství Druhé město. Foto: Pocket media/Ivo Dvořák

Když se podíváte na své dvacet let staré básně, vidíte nové významy v původních slovech?

Nemám z toho ujímání. Jako když Mikulášek sháněl svoji prvotinu a vykupoval ji po celé republice po antikvariátech, Ludvík Kundera ho musel těžce uplatit, aby mu ji neodnesl z knihovny. V té situaci naštěstí nejsem. Nové významy úplně ve slovech nevidím, ale baví mě na tom říkat si – co to bylo za člověka? Normálně nemluvím jazykem Tání chůze, normálně nemluvím jazykem Decim. Je to pro mě mapa paměti. Naprosto přesně si vybavuju, kde a kdy jsem co psal, a vím ten pocit, ze kterého jsem to psal. Dívám se na sebe z dálky jako na někoho, kdo pro mě není úplně nepochopitelný, ale spíš mě pobaví. Za předpokladu, že člověk se má rád, což já mám, je to vlastně milé setkání.

Při práci nakladatele… jak objevujete nové talenty?

Už moc neprobírám, co lidi posílají, je toho moc, to by mě zabilo. Ale mám dva až tři lidi, kteří zaslané věci čtou, a teprve ve chvíli, kdy to výrazně doporučují, vstupuju do hry. Ale u nás je to tak, že 80 % pozic v edičním plánu obsadí kmenoví autoři. Když končil Petrov, ponechal jsem si Michala Viewegha a nejstarší původní známé, jako jsou Jiří Kratochvil, Ivan Wernisch, Michal Ajvaz, Irena Dousková. Mám tedy silné portfolio z autorů, jejichž knihy neprodělávají. Pak jsou tituly, které se k nám dostanou doporučením někoho z nich. Důvěřuju jim a sám se podívám.

Málokdo dnes už věří, že po smrti nastane další etapa, ale tohle je jistá forma posmrtného života. Vaše tělo už tu není, ale duch je v knihách přítomen.

Je reálné se v dnešní době uživit psaním?

Pravděpodobnost je velmi malá. Čteme hodně, ale trh je malý a knížky stojí málo na to, aby mohl být autor královsky placen. Co se týče beletrie, lidí se tu uživí pár desítek. Rozhodně bych nikomu nedoporučoval, aby šel do psaní s touto ideou. Být spisovatelem je velmi exkluzivní pozice, když zjistíte, že zrovna tohle je vaše „povolání“, děláte to bez ohledu na to, že vás to neuživí. Jde o pohybování se v jisté duchovní sféře, spisovatelé často uvažují v jiných horizontech, není pro ně důležité, jestli jim výkon, který teď podali, zajistí dovolenou na Maledivách s nějakou kočkou, ale to, že až tady nebudou, budou nadále žít ve svých dílech. Což už je téměř religiózní rozměr vnímání. Málokdo dnes už věří, že po smrti nastane další etapa, ale tohle je jistá forma posmrtného života. Vaše tělo už tu není, ale duch je v knihách přítomen. A to nemá nic společného s penězi a s honoráři.

Obligátní otázka na závěr. Co chystáte ve Druhém městě nového?

Novou knihu Víta Slívy, do konce června bychom chtěli vydat také soubor povídek Silvy Fischerové, mé velmi oblíbené autorky. V červenci zřejmě vyjde nová sbírka poezie J. A. Pitínského, kterou jsem připravil jako editor. Na začátku září pak vyjde velký knižní rozhovor s Danielou Drtinovou, který dělal Milan Ohnisko. Myslím, že ji představí jako jiného člověka, než ji známe jen z DVTV. Aktuálně na pultech najdete Krvavý Bronx a Zvuky probouzení, úžasné knihy, které měly vyjít v knižním čtvrtku, ale tři dny předtím zavřeli knihkupectví. Náš účet za COVID-19 je zatím v řádu několika stovek tisíc. Ale nenaříkám, rozhodně jsou na tom jiní lidé hůř než my.

Převzato z časopisu KAM v Brně shop.pocketmedia.cz/predplatne