„Já bych s ním spát nemohla, proto jsme měli oddělené ložnice. Když totiž dělal nějakou dlouhou báseň, třeba Agogha, tak náhle vstal a pak psal celou noc. A vždycky zhubl o pár kilogramů, bylo to na něm vidět,“ řekla o svém manželu Oldřichovi Věra Mikulášková v televizní vzpomínce. Mikuláškovy verše byly osobité, přesvědčivé, obrazově bohaté a velmi lidské. Proto ho také režim po roce 1948 nepřijal mezi „své“ básníky a to trvalo vlastně až do roku 1989. Ani dnes však není tento básník úzce spjatý s Brnem plně doceněn.

Atomová předpověď

Oldřich Mikulášek se narodil 26. května 1910 v moravském Přerově, jeho tatínek byl železničář. Studoval na přerovské měšťance, v letech 1925–1927 navštěvoval tříletou gremiální obchodní školu. Po jejím absolvování měl nejrůznější, většinou krátká zaměstnání, nebo byl bez práce. Byl zaměstnán v továrně na cukrovinky, cihelně, nabíral inzerci pro místní tisk. V letech 1930–1933 byl tiskárenským leptačem. V roce 1931, ve svých 21 letech, vydal svou první sbírku Černý bílý ano ne. Mikulášek se k ní nehlásil. Básně ale mají jeho jasný rukopis a autor v jedné z nich (Tanec dervišů), popisuje atomový výbuch nad Nagasaki. Předpověděl ho 15 let předtím, než byly bomby na Japonsko shozeny.

V letech 1933–1937 je Mikulášek sportovním redaktorem přerovského časopisu Obzor. V roce 1937 se žení a natrvalo se stěhuje do Brna, kde dostává nabídku do redakce Lidových novin. V té době se také přátelí s Janem Trefulkou.

„Já jsem se s Oldřichem Mikuláškem vlastně přes noviny seznámil. Kdysi dávno Lidovky tiskly vždy na první stránce nějakou báseň. Já jsem jako student tyto básně četl, až jsem se dostal k Mikuláškovi, který mě velice upoutal. Například v básni Láska jsou vidět všechny Mikuláškovy způsoby psaní, jeho milostné verše jsou plné pochybností, když člověk miluje skoro až k nenávisti,“ uvedl Trefulka.

Záleží na životě

Když Mikulášek působil v Lidových novinách, setkal se tam také s Josefem Čapkem. Ten mu radil, jakým způsobem se umělecky profilovat, jak a proč psát. „Chcete-li psát verše, hledejte v tom sebespásu a nedělejte tím kulturu. Zbavit se ctižádosti a ponechat si vysoká měřítka, to je jedinou školou osobnosti opravdu umělecké. Aspoň dnes, kdy se dá příliš mnoho na školy a na úspěch. Pamatujte na to, že na ničem tak nezáleží, jako na vlastním životě, jestli ten život něco obsahuje,“ napsal mu v jednom z dopisů Josef Čapek.

V práci první

V době po II. světové válce působil Oldřich Mikulášek do roku 1948 v deníku jihomoravských komunistů Rovnost, do roku 1952 pak opět v Lidových novinách a v letech 1952–1956 v literárním oddělení Československého rozhlasu. „Přišla jsem do Brna studovat z Prahy. Psávala jsem do různých studentských časopisů, a nakonec jsem nastoupila do rozhlasu. Zanedlouho tam nastoupil Oldřich. Vůbec jsem ho neznala a verše jsem tehdy nečetla. Netušila jsem, že je básník a bylo mi to jedno. Předcházela ho pověst, jaký že to přijde bohém, že to bude něco strašného, ten se určitě nebude o nic starat. On byl ale v práci vždy první, my jsme přicházeli po něm. Co mělo pravopisné chyby, to vracel, byl pedant. Zavedl tam pořádek,“ líčí Mikuláškovo působení v brněnském rozhlase jeho žena Věra, která v rádiu pracovala jako redaktorka, později dramaturgyně a v letech 1990–1993 byla jeho ředitelkou. Oldřichovou chotí se stala v roce 1952, o rok později se jim narodil syn Ondřej, který se stal divadelním hercem.

V letech 1957–1964 Mikulášek redigoval časopis Host o domu, od roku 1964 byl na volné noze jako spisovatel z povolání. Mohl si to dovolit, rok předtím byl jmenován zasloužilým umělcem. V roce 1967 utrpěl Oldřich Mikulášek vážné zranění, se kterým se potýkal celý život – musel chodit s francouzskými berlemi. Po roce 1968, kvůli odmítavému postoji vůči srpnové okupaci Československa armádami socialistických stát, nesměl až do roku 1980 publikovat, ale ani poté se situace příliš nezlepšila. Jeho básně se tedy četly v samizdatu, sbírky vycházely v zahraničí. Oldřich Mikulášek byl členem sdružení Q, k jeho nejbližším literárním přátelům patřili Klement Bochořák, Adolf Kroupa, Josef Kainar, Ludvík Kundera, Jan Skácel, Milan Uhde aj.

Antonín Přidal se v televizním pořadu věnovaném Mikuláškovi vyznal, že mu v mysli nejvíc zůstávají dvě básníkovy podoby. „Jedna – královsky klidná, s úsměvem povzneseným nad všechny trapnosti kolem. Druhá – zranitelná, zraněná, ostře se bránící. Ta patřila k jeho neklidným básním, k těm, co jsou nabity dramaty lásky i nelásky, dramaty intimními i civilizačními. V těch neutěšoval, v těch rozrušoval.”

Veřejný dík

Počátkem 80. let minulého století přijel Oldřich Mikulášek do Prahy a říkal, že by se také rád podíval do Klubu spisovatelů. Tak ho tam vzali. U vchodu seděl jeden tehdy velmi známý básník, který tam většinou vysedával opilý. Vykulil na něj oči a vykřikl – Mikulášek, co ty tady děláš? A Oldřich Mikulášek jen mávl francouzskou berlí a šel dál. Většina bývalých kamarádů prý dělala, že ho nevidí. Vypil tam tedy sklenku vína a pak odešel do Violy, kde z jeho sbírky Agogh recitoval Radovan Lukavský. Pořad měl velký úspěch, Mikulášek nakonec šel na pódium a těmi berlemi pak kynul z pódia posluchačům.

Oldřich Mikulášek zemřel 13. července 1985. Také básník Miroslav Huptych se chystal na jeho pohřeb. „Šel jsem na dvůr a tam toho dne vykvetla jedna žlutá růže. A mě ihned napadly verše z Utrpení mladého Werthera – Když zemřu, napadne někoho koupit mi na rakev žlutou růži? Tak jsem tu růži ustřihl a vezl do Brna. Stál jsem v tom krematoriu někde vzadu, nakonec mi bylo hloupé dávat jako chlap jinému chlapovi kytku. Tak jsem ji dal jiné kolegyni a ona mu ji na tu rakev položila.“

Martin Ježek

Foto: archiv autora, Archiv města Brna