Poblíž petrovického hraničního přechodu byli prý dnes ráno zadrženi blaničtí rytíři, snažíce se nepozorovaně opustit republiku. Ne, že bych je nechápal. Současná situace karantény a uzavřených hranic mě nutí zamýšlet se nad paralelami s dobou před rokem 89. Mým rodičům se například za mlada nemohlo  přihodit, že usnou v rychlíku a probudí se ve Vídni. Mně se to až do nedávna přihodit mohlo. A jak říká Murphyho zákon, cokoliv se může stát, to se taky stane.

Vzpomínám na to probuzení před několika měsíci (čas letí tak rychle, že nevím, jestli nejde spíš o léta). Když jsem, s očima ještě zalepenýma, vylezl z vlaku RJ 73 Bedřich Smetana, poznal jsem okamžitě, že okolní krajina není má vlast. Chvíli jsem se zabýval myšlenkou, zda jsem uprchlík nebo ekonomický migrant. Pak mi došlo, že jsem docela obyčejný blb. Člověk, který usne v moravské lokálce a místo v Boskovicích skončí ve Velkých Opatovicích, je pouze chybujícím nešťastníkem. Člověk, který jede z České Třebové do Brna a vzbudí se ve Vídni, je evoluční slepou uličkou.

Jak zabít tři hodiny do odjezdu zpátečního vlaku? Diskuzí s místními těžko. Jednak ve Vídni žádní nejsou a jednak německy umím jen anschluss, a to jsem hodlal použít až v nejkrajnějším případě.

Kousek od Wien Hauptbahnhof je park Aloise Drascheho. Zhruba 10 minut chůze, dál jsem nedošel, protože jsem měl strach, abych se v Dolních Rakousích neztratil nadobro. Sedl jsem si na trávu a rozhlédl se. Děti skotačí na houpačkách, jako u nás. Lidé se prochází parkem, možná se trochu více rozhlíží kolem a trochu míň se koukají pod nohy. Na lavičce sedí maminka se zhruba osmiletým chlapečkem, vedle nich dva mladíci v pevném objetí. Nikomu to nepřijde zvláštní, a proč taky?

Dochází mi teď ještě více než tehdy… otevřené hranice, to není jen prázdná celnice a zvednutá závora. Otevřené hranice znamenají, že můžete. Myslet, křičet, žít a nechat žít, říct svůj názor, milovat. Lidé s tím můžou nesouhlasit, můžou vám říct, že jste hloupější než účtenkovka, že jste blázen, že se vám všechna kolečka vysypala, že máte místo mozku hlívu ústřičnou. Ale nemůžou vám to vzít.

A tak sedím doma v karanténě, dívám se z okna a nahlas žasnu přes internet. Protože můžu. Protože hranice, ač zavřené, zůstaly otevřené.

 

Filip Živný

Planeta Brno