Mou literární stálicí je ale Roald Dahl. Všem vegetariánům rozhodně vřele doporučuji povídku Prase a mamonářům povídku o komodě Chippendale z povídkové knihy Jedenadvacet polibků. Foto: Pocket Media

Knihy jsou pro mě předměty potěšení a krásy. Je rozkoš jimi byť jen listovat. Čtu hodně od dětství. Jako dítě jsem snila o báječných dobrodružstvích, ve kterých jsem pochopitelně byla hlavní hrdinkou já. To samozřejmě vždy neklapalo podle mých představ, a tak jsem si o dobrodružstvích převážně četla.

Iniciačním literárním „počinem” byl pro mě paperback Tarzan – ještě předválečné vydání s chlapáckým vyobrazením svalnatého hlavního představitele, a pak všechny verneovky, mayovky, Trosečníci z Vlaštovky, Poklad na ostrově…  Mlhavě si vzpomínám, že ve stánku PNS se každý čtvrtek dala koupit sešitová vydání světové dobrodružné literatury, která se při troše dobré vůle dala pozřít za jedno deštivé odpoledne. Pak samozřejmě následovaly všechny ty zásadní knihy, které potřebuje rozervaná pubertální duše.

V dospělosti čtu metodou nahodilého výběru. Většinou zaslechnu a zapíšu si titul, který mi připadá četbyhodný, a naberu směr knihovna nebo knihkupectví. Když objevím zajímavého autora, většinou od něj zhltnu vše dostupné. Mou literární stálicí je ale Roald Dahl. Snad všechny jeho dětské knihy, ale nejvíc asi Matylda a Čarodějnice, redefinovaly moji představu o dětské knize. A jeho knihy pro dospělé – to jsou opravdové příběhy nečekaných konců.  Jmenuje se tak i jedna z nich. Všem vegetariánům rozhodně vřele doporučuji  povídku Prase a mamonářům povídku o komodě Chippendale z povídkové knihy Jedenadvacet polibků.  V nehostinném období loňské zimy jsem objevila finského humoristu Arto Paasilinnu. Pokud vám je v tomhle zimním covidovém šedu smutno, trocha severského nekorektního humoru jistě přijde vhod. Zkuste si přečíst, jak Stará paní vaří jed, nebo se projeďte Autobusem sebevrahů.

Ze severu je i jedna z mých asi nejoblíbenějších knih – Cit slečny Smilly pro sníh dánského spisovatele Petera Høega. Temný mysteriózní thriller s jasným poselstvím: když něčemu věříme, byť jen my sami, má cenu věci dotáhnout až do samého konce.

V letošním čtenářském roce mne asi nejvíc zaujaly tyto tři knihy: 

Hořkosladký Klub nenapravitelných optimistů francouzského spisovatele Jeana-Michela Guenassii – příběh o emigrantech, kteří se přátelí s dospívajícím mladíkem při partiích šachu a postupně odkrývají své minulé životy za železnou oponou. Dystopický román Michela Houellebecqa Elementární částice o neschopnosti citu/soucitu k druhým. A jako poslední strhující sága Osmý život (pro Brilku) gruzínsko-německé spisovatelky Nino Haratischwiliové provázející nás skrz životy postav dějinami krvavého dvacátého století. A co mi teď leží na nočním stolku? Kniha Milana Uhdeho Rozpomínky.

Jindřiška Mikešová

grafická designérka

 

Převzato z časopisu KAM v Brně → shop.pocketmedia.cz/predplatne