S Marií Kučerovou jsme se sešli v Besedním domě, současném sídle brněnských filharmoniků, několik dnů před říjnovým zákazem veškerých kulturních akcí. Foto: Pocket media/Ivo Dvořák.

Proč je pro nás tak důležitá živá hudba? Jakou změnu přinese Brnu Janáčkovo kulturní centrum? A co obnáší konkurz do orchestru brněnské filharmonie? S její ředitelkou Marií Kučerovou jsme si povídali o muzice, mladých talentech i aktuální sezóně.

Co filharmonie plánuje na listopad a zimu?

Zatím úplně všechno, co máme v katalogu. Chvála bohu jsme na tom o fous lépe než třeba opera nebo muzikál, prioritně se u nás nezpívá. Takže zatím nerušíme nic, čekáme, co přijde, a v rámci nařízení se snažíme dělat absolutní maximum. Jediný problém, který v listopadu máme, je zablokovaná kapacita Janáčkova divadla, kde jsme již dávno překročili povolenou hranici. Ale vzhledem ke smršti ostatních změn je to vlastně maličkost.

Snažíte se nějak uzpůsobovat program, například zaměřovat se na komornější koncerty, u nichž se na pódiu nesejde tolik lidí?

Měli jsme zahajovací koncert v katedrále, ale to bylo v září, takže to ještě šlo. Ale nezpíváme, a pokud zpíváme, tak měníme program. V Besedním domě jsme odehráli čtyři abonentní koncerty. Komorní koncerty jsou až ta poslední varianta, kdyby nic jiného nešlo, přece jenom jsme velký orchestr, nikoli komorňák nebo kvarteto. Mám radost také z toho, že v orchestru zatím korona neřádí, takže nemusíme rušit koncerty ani z tohoto důvodu.

Na jaře patřila filharmonie k institucím, kterým se podařilo navenek neklesat na mysli, streamovali jste, byli jste aktivní na internetu a sociálních sítích. Jsou nějaké nové metody komunikace s fanoušky, které jste si odnesli i do běžného provozu?

S naší posluchačskou základnou komunikujeme hodně, máme newslettery, Facebook i všechna ostatní sociální média. Ale to už jsme měli naštěstí nastaveno předtím, rozdíl tedy nebyl až takový. Zmiňované streamování byla trochu znouzectnost. Zákaz hraní nás postihl na poslední chvíli, kdy jsme byli nuceni ad hoc zrušit dva vyprodané koncerty v Janáčkově divadle. Což je 2 200 posluchačů. A jelikož bylo vše nazkoušeno, na místě jsme se rozhodli, že budeme streamovat z Besedního domu bez publika. Koncert jsme dotočili přesně ve 14.00, odkdy platil zákaz sdružování osob. Nakonec nás místo 2 200 diváků tehdy vidělo ve dvou večerech  28 000 lidí z Česka, Rakouska, Slovenska i Japonska.

Se streamováním jste tedy měli pozitivní zkušenost?

V následujících měsících streamovali skoro všichni, osobně se přiznám (a ten názor sdílí více mých kolegů), že už je toho příliš. A pokud to půjde, vždy budeme raději hrát živě. Vysílání po internetu je pouze náhražka. Když jsme v červnu opět mohli vystupovat pro omezený počet lidí, viděla jsem jak na hudebnících, tak na publiku, jak si opětovné shledání užívají. Podobný zážitek jsme měli nedávno v rakouském Gratzu, hráli jsme tam dva koncerty a diváci byli úplně dojatí – byl to totiž jejich první orchestrální koncert od března. Podobně dojemný byl poslední koncert festivalu Janáček Brno, kde nás posluchači vyprovázeli potleskem až do šaten a bylo vidět, jak neradi se zase loučí s živou hudbou.

featured-image-alt-text

Dostat se do orchestru Filharmonie Brno není podle Marie Kučerové vůbec snadná záležitost. Uchazeče čeká náročný dvoukolový konkurz. Foto: Pocket media/Ivo Dvořák

Dokážete si představit život bez živé hudby? Proč je pro lidi tak důležitá?

Je to úplně jiná kvalita. Sama poslouchám mnoho reprodukované hudby, ale koncert je adrenalin – nikdy nevíte, jaké to bude. Snažím se chodit na všechny naše vystoupení, a i když hrajeme stejný repertoár několikrát za sebou, každý den je to úplně jiné. Jiná atmosféra, jiné napětí, publikum jinak reaguje, všechno hraje roli. Také když jsem na koncertě, většinou zavírám oči. Oči vás táhnou, abyste se dívali na hudebníky, což je zajímavé, ale vlastně se nesoustředíte. Takhle je vjem totální, živé vlny na vás působí a nevnímáte čas. Je to zvláštní chemie. Většinou na nás chodí stálé publikum, které už je zvědavé na ty „své“ hudebníky a studují si předem, kdo bude večer hrát. Čili je tam i fanouškovský podtext.

Instituce jako brněnská filharmonie plánují svůj program a akce na roky dopředu. Zkomplikovala se pro vás z dlouhodobého hlediska například mezinárodní spolupráce?

Je to velký zásah pro celý hudební byznys, u nás zatím nedošlo k nejhoršímu, ale ve světě jde o úplnou katastrofu. Bojím se domyslet, do jakých rozměrů současná situace sahá. Když se zamyslíte například nad tím, že newyorská Metropolitní opera, největší pojem v daném žánru, od března nehrála a celou tuto sezónu hrát nebude… Situace hudebníků je tam zoufalá, není tam navíc žádná státní podpora jako v Evropě. Když čtete, že padají zavedené hudební agentury s téměř stoletou tradicí, tak vás zamrazí. Jsou to vztahy a sítě budované desetiletí. V tomto ohledu jsme na tom paradoxně ještě dobře, když to jen trochu jde, můžeme hrát, dostáváme podporu, lidé se nebojí a chodí na koncerty – zvláště v Brně. V listopadu má přijet hvězda sezóny, houslista Renaud Capuçon, bude hrát houslový koncert od slavného brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda. Snad to vyjde.

Před dvěma lety nastoupil k Filharmonii Brno nový šéfdirigent Dennis Russell Davies. Jak ho brněnské publikum přijalo?

Dennis Russell Davies teď zahájil třetí sezónu, prodloužili jsme smlouvu o další dva roky – i z toho vyplývá, že s ním máme jen ty nejlepší zkušenosti. Splnilo se vše, s čím jsme do spolupráce šli. Na orchestr je velmi náročný a důsledný, ale také velmi kolegiální a lidský, což je ideální kombinace. V Brně pobývá často, dokonce tu strávil dovolenou, město je jeho druhým domovem. Skvělé výsledky přisuzuji jednak jeho zkušenostem, protože člověk, který toho tolik zažil, si opravdu už nemusí nic dokazovat, a jednak tomu, že jako rozený Američan má velmi rovný, férový a konstruktivní přístup. Řekne si svoje, ale řekne to stručně a když to nejde, pochopí to, velmi dobře se s ním jedná. Snaží se učit a s orchestrem i diváky komunikovat česky, byť je to těžké. A je vidět, že publikum ho přijímá výborně. Někteří posluchači nám dokonce píšou emaily s prosbou, ať je předáme šéfdirigentovi, většinou se jedná o díky za provedené koncerty a srdečné pozdravy jemu i jeho ženě.

V čem je pro vás Dennis Russell Davies největším přínosem? Přivedl do Brna například nějaká zahraniční jména, která byste jinak těžko získávali?

Určitě ano, nejsou to jen jména interpretů, ale také skladatelů. Díky své dlouhé historii v hudebním světě má spoustu kontaktů se současnou skladatelskou špičkou. K jeho blízkým přátelům patří Philip Glass nebo Arvo Pärt, což nám samozřejmě usnadňuje přístup k premiérám skladeb těchto autorů. Zná také spoustu světových interpretů, se kterými spolupracoval. A to, že u nás diriguje právě Dennis Russell Davies, je pro mnohé z nich důvod, proč do Brna přijet. Tak jak s námi pan šéfdirigent objevuje českou hudbu, Leoše Janáčka, některé skladby Dvořáka či Smetany, co tady hrál poprvé, tak i my objevujeme věci, které on běžně hrál jinde. Například Wagnerův Prsten beze slov, což je zhuštění předlouhých hodin Wagnerovských oper do hodiny a čtvrtina největších hitů. Na tomto programu, který se odehraje po novém roce, vystoupí v úpravách Schubertových písní také tenorista Christoph Prégardien.

Koncert je adrenalin – nikdy nevíte, jaké to bude. Snažím se chodit na všechny naše vystoupení, a i když hrajeme stejný repertoár několikrát za sebou, každý den je to úplně jiné. Jiná atmosféra, jiné napětí, publikum jinak reaguje, všechno hraje roli.

Spousta lidí bere klasiku, také říkáme „vážnou“ hudbu, jako formální, možná trochu strojenou záležitost. Jak tento předsudek vyvrátit a přiblížit vaši produkci třeba i mladším ročníkům, generaci Spotify, YouTube, jednoduché a snadno dostupné hudby?

Velkou roli hraje program. Když se podíváte do letošního katalogu, jde o úplně jinak sestavenou sezónu, než je u nás i v konzervativním zahraničí běžně zvykem. Snažíme se neomílat stále dokola padesát ikonických skladeb, jak se to obvykle děje, protože je to nejjednodušší – každý přijde na Dvořákovu Osmou nebo Devátou. Ale chcete ji slyšet podvacáté třeba za tři roky? Snažíme se těmito klasickými hity šetřit, Mou Vlast hrajeme jednou za pět let, jinak by se oposlouchala. Známá díla tedy prokládáme méně známými skladbami, čímž vzbuzujeme v publiku permanentní zvědavost. Zaslechla jsem reakci mladších posluchačů, jak lákali známé na večer na filharmonii: na jejich otázku „Co hrají“ odpověděli „Nevím, ale bude to dobrý.“ Což je úplně nejlepší reklama. Vždycky vás čeká nějaký objev, člověk si odnese znalost o novém autorovi, od kterého si pak může najít další skladby. Myslím, že i díky tomu máme celkem mladé publikum. Jsou v něm všechny generace, ale rozhodně nepřevažuje ta nejstarší. Také se snažíme, aby sem jezdili současní skladatelé na premiéry svých děl. Publikum to vždy přijímá s nadšením, přece jenom je to událost, když sedíte v jednom sále s autorem díla, které právě zní.

Jak si Brno vede ve vychovávání hudebníků?

Jedna z mála dobrých věcí, které se podařilo zachovat ještě z minulého režimu, je síť ZUŠ. V západních zemích když chcete, aby se dítě učilo na nějaký nástroj, těžce platíte soukromé lekce nebo jde o vybrané talentové třídy pro pár lidí. Rozhodně to není tak masově rozšířeno jako tady. U nás se v podstatě každý, kdo má alespoň základní talent, na ZUŠ za celkem nízký peníz dostane. Každý rok tam studuje 250 000 studentů, což je obří masa, přičemž na jižní Moravě je síť jednou z nejsilnějších. A my se snažíme s nimi spolupracovat a povzbuzovat je, i za pomoci festivalu Mozartovy děti, kde si ty největší talenty mohou zahrát s orchestrem. V Brně je také konzervatoř a akademie, kterou jinak najdete jen v Praze. To, že máme JAMU přes ulici, sem přirozeně láká lidi. A my se snažíme je dále přitahovat naší akademií orchestrální hudby, kde mohou studenti, již projdou konkurzem, dva roky plnit orchestrální praxi. Ti pak mají větší šanci dostat se na další konkurzy a stát se členy našeho orchestru.

Jak tyto konkurzy probíhají?

Je to velmi náročné. Čím vyšší pozice, tím je komise prestižnější. Konkurzy mají dvě kola. Základ je mít potřebné vzdělání a diplomy, dále musíte zahrát sólo s klavírem, což je ještě ta jednodušší část, protože se můžete připravit. Ale ve druhém kole hrajete jednotlivé orchestrální party, skáče se mezi částmi různých skladeb a je třeba hrát okamžitě v tempu a okamžitě dobře. Jsou to nejtěžší místa skladeb pro konkrétní nástroj v orchestru. Tón také musí být kompatibilní s ostatními, nemůžete být přílišný sólista. Když uchazeči konkurz udělají, čeká je ještě zkušební rok, ve kterém je jejich okolí posuzuje.

featured-image-alt-text

Program brněnské filharmonie se snaží co nejlépe zkombinovat slavná i méně známá díla. Foto: Pocket media/Ivo Dvořák

Stane se, že by se ke konkurzu dostal někdo, kdo neabsolvoval konzervatoř, neměl oficiální hudební vzdělání?

Ne, to neexistuje. Jsou to opravdu lidé, co hrají třeba od čtyř let, všichni mají rozhodně konzervatoř a řekla bych, že 95 % z nich i akademii. I život orchestrálního hudebníka je totálně naplánovaný, je to v dobrém slova smyslu mašina, která jede a nesmí se zastavit, režim je náročný. Party si musí hudebníci nastudovat individuálně, od pondělí se zkouší, ve čtvrtek je generálka a koncert. A od pondělí nanovo.

Roste nám v Brně nějaký nový Janáček?

Obávám se, že Janáček byl opravdu jenom jeden. Ale když se setkáváme se soudobými autory, často si říkáme, že jde vlastně o podobnou situaci – Janáček byl před sto lety také velmi nový, všichni nadávali, že se to nedá hrát a nedává to smysl. A dnes je to světová superstar. Jsou zajímaví čeští autoři, kteří většinou tvoří v zahraničí, Kryštof Mařatka nebo Miroslav Srnka. Nebo Michal Nejtek, od nějž jsme hráli výborné aranžmá s kapelou Plastic People. Ale že by tu byla taková persona jako Janáček? To myslím, že ne.

Kdy uslyšíme první koncert v novém Janáčkově kulturním centru?

Doufám, že někdy v roce 2024, alespoň ti, co se o stavbu starají, to tak zatím odhadují. Jistější si budu v momentě, kdy tam přijedou jeřáby a začne se s hrubou stavbou. Teď je období, kdy se intenzivně projektuje, což bývá vždycky ten nejdelší proces, i když na veřejnosti není vidět.

Co hlavního nový sál do Brna přinese, co umožní?

Bude to naprosto zásadní obrat, zatím ho jen tak lehce tušíme, ale až to přijde, myslím, že budeme všichni příjemně překvapeni. Tam, kde se podobné projekty uskutečnily, došlo podle lidí, se kterými jsem se o tom bavila, k obrovské změně ve vnímání města, přístupu ke klasice, projevilo se to i v ekonomice. I ten prostý fakt, že se město rozhodne dávat takové peníze do kultury, a ještě k tomu ne té mainstreamové, je znamením, že si věříme a vidíme sami sebe jako kulturního lídra. Sál by měl být největší v České republice a bude mít díky renomovanému akustikovi panu Toyotovi, který se podílel na stavbě více než padesáti světových sálů, přirozenou akustiku. V okruhu 300 kilometrů takový sál zaručeně nenajdete, nejbližší je v Polsku.

Obávám se, že Janáček byl opravdu jenom jeden. Ale když se setkáváme se soudobými autory, často si říkáme, že jde vlastně o podobnou situaci – Janáček byl před sto lety také velmi nový, všichni nadávali, že se to nedá hrát a nedává to smysl. A dnes je to světová superstar.

V čem tkví ta hlavní změna oproti třeba Besednímu domu?

Když se posadíte do hlediště, uslyšíte bez ozvučení jakýkoli nástroj, který na pódiu zazní, ať už to bude klavír nebo stopadesátičlenný orchestr. Což v současné době chybí. Když v Besedním domě zahraje více než 60 hudebníků naráz, můžete ohluchnout, naopak v Janáčkově divadle třeba třicetičlenný orchestr neslyšíte. Sál bude umožňovat hrát úplně cokoli, jak kapacitně, tak zvukově, bude velmi lehce manipulovatelný, z jakéhokoli místa dobře uvidíte, sedadla jsou i za orchestrem a vedle něj – pro lidi, kteří chtějí vidět například dirigenta. Hudebníci budou tedy částečně obklopeni publikem. V sále také najdete varhany, jejichž absence by nás velmi limitovala. Bude se v něm i nahrávat a streamovat, právě teď vidíme, jak je to důležité. Centrum by mělo vydržet minimálně dalších 200 let. A myslím, že lidé tam přijdou za hudbou i za všestranně dokonalým zážitkem. Další obří výhoda je, že jsme v centru, odpadne tedy nutnost za koncerty cestovat někam na kraj města. Budova bude navíc tunelem spojena s Besedním domem a jeho komorním sálem, čímž se vytvoří jeden komplex.

Kde hledáte kulturu v Brně mimo svou práci?

Opera, balet, kina, výstavy, to vše mě samozřejmě zajímá, když je čas. Ale ráda si zajedu i do okolí, Praha, Vídeň, Katovice. Jen za folklorem bych si raději zajela na Horňácko. JazzFest je skvělý festival, Concentus Moraviae je skvělý festival. Brno není městem hudby UNESCO jen tak náhodou.

Otázka odjinud na závěr. Kdybyste byla hudební nástroj, jaký?

Občas přemýšlím, na co bych si ráda zahrála a na co. Tajně závidím hudebníkům, že mohou být v orchestru. Ale k vaší otázce – pokud musím odpovědět, tak asi violoncello.

featured-image-alt-text

Marie Kučerová

Vystudovala muzikologii a historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Pracovala jako dramaturg a producent televizního hudebního vysílání, v letech 2002–2011 byla šéfdramaturgyní Centra hudební a divadelní tvorby České televize Brno. Od roku 2013 je ředitelkou Filharmonie Brno.

Převzato z časopisu KAM v Brně shop.pocketmedia.cz/predplatne