Přibližně v těchto místech měl na předměstí Jircháře u Svrateckého náhonu Christian Wünsch od roku 1810 svou továrnu. Foto: Archiv města Brna

Jako první nejen v Brně, ale i v celé habsburské monarchii použil ve své soukenické továrně parní stroj, čímž ukázal průmyslové výrobě další cestu. Christian Wünsch, ač původem Němec, zanechal největší stopu právě tady, na území „moravského Manchesteru“. I přes tento významný počin však zemřel v chudobě.

Christian Karl Wünsch se narodil v roce 1783 v bavorském Nördlingenu. O jeho rodině ani dětství se nedochovaly žádné informace. Jediné, co víme jistě, je, že v roce 1799 přicestoval do Brna a během následujících čtyř let se vyučil soukenickému řemeslu v továrně Johanna Christiana Biegmanna. Dva roky poté ještě v továrně, v té době již kvůli úmrtí majitele vedené Biegmannovým bratrem Karlem, pracoval jako tovární manipulant.

Všechny cesty vedou do Brna… ale některé i do Liberce

Motivací k odchodu z Brna byla prý pro Wünsche touha „porozhlédnout se po světě“. Svět v tomto případě znamená Liberec, tehdy druhé nejdůležitější centrum soukenické výroby v celé monarchii. V továrně na výrobu jemných suken Johanna Georga Bergera pracoval rok a devět měsíců a zdá se, že právě tady sbíral inspiraci ke svým pozdějším krokům. Berger měl již v té době ve své továrně několik výrobních strojů ze západní Evropy, zaváděl i nové postupy, například využíval parního kotle pro zahřívání kádí s barvířskou břečkou.
Wünsch se po zkušenosti v Liberci vrátil zpět do Brna v polovině roku 1807 a o několik měsíců později požádal brněnský soukenický cech o udělení mistrovského práva. Na tomto místě je nutné osvětlit tehdejší podivné postupy cechu. Zamítal téměř všechny podobné žádosti, výjimkou byli pouze synové cechovních mistrů. Odůvodněním bylo, že Brno je soukenickými mistry přeplněno, ačkoli jejich počet se ani zdaleka nepřiblížil počtu mistrů v Liberci, Jihlavě, Třebíči, Bystřici
nad Pernštejnem i dalších menších městech. Cech na svých důvodech, které neměly zákonný podklad, trval, zvláště týkalo-li se cizinců. Po vleklých sporech se Wünsch, odvolávající se u magistrátu a zdůrazňující zvláště své mimořádné znalosti v oboru a jmění 12 000 zlatých, tedy majetek naprosto dostačující k provozování podniku, dočkal mistrovského práva až na jaře roku 1809.

Domy na rohu ulic Jircháře a Školní (dnešní Leitnerova – prostory Fakultní nemocnice u sv. Anny) před zbouráním ve století 20. Foto: Archiv města Brna

Výhodný sňatek vs. nákladné stavební úpravy

Poté co bylo Wünschovi v roce 1809 uděleno i měšťanské právo a povolení usadit se na Josefově č. 64 a provozovat zde živnost, došlo k dalšímu výraznému zlepšení jeho postavení v brněnském podnikatelském světě. Stalo se tak sňatkem s nejstarší dcerou brněnského lékárníka, přírodovědce a průmyslníka Vincence Petkeho. Zajímavostí je, že Petke se spolu se starohrabětem Hugem Františkem Salmem účastnil roku 1801 špionážní cesty do Anglie, odkud propašovali plány spřádacího stroje. Ten následně jejich společnost jako první v monarchii vyrobila a použila.
Manželství přineslo výraznou vzpruhu pro Wünschův kapitál, jeho tchán totiž ještě před sňatkem zemřel, zanechav své dceři značné jmění. Wünsch tedy mohl započít s nákladnými stavebními úpravami domu na brněnském předměstí Jircháře, který v roce 1810 zakoupil. Výhodná poloha domu u Svrateckého náhonu znamenala, že zde mohla být i soukenická valcha, což nebylo v podnicích podobného typu časté. Mnohé přístavby k původně malému domu z něj udělaly rozsáhlé pavlačové stavení a jsou důkazem, že v této ekonomicky ne zrovna příznivé době (po státním bankrotu a měnové reformě) měl Wünsch ještě dostatek finančních prostředků. To však nemělo vydržet dlouho.

V roce 1841 se počítalo, že jedna koňská síla přišla u parního stroje na 400–600 zlatých, v průkopnických dobách Wünschových byla tato částka podstatně vyšší. Uhlí z Rosic, které Wünsch používal k topení pod kotlem, mělo podle něj mnoho nespalitelných částí, zatímco uhlí z Oslavan zase příliš rychle hořelo. Tato skutečnost však mohla být způsobena nedostatečnými zkušenostmi obsluhy s topením pod parním kotlem.

Parní stroj a počátek konce

Parní stroj pro Christiana Wünsche sestrojil William Baildon, anglický spolunájemce železáren hraběte Mitrovského ve Štěpánově nad Svratkou na pernštejnském panství na západní Moravě. Baildon měl s výrobou stroje zkušenosti z Pruska, kde jej zkonstruoval pro královskou manufakturu na výrobu porcelánu v Berlíně. Wünschův parní stroj, první použitý v průmyslové výrobě v rámci celé monarchie, byl uveden do provozu v polovině roku 1814, měl výkon 4–6 koní a poháněl pracovní stroje na drcení barevných dřev, drastičku vlny a postřihovací stroje na sukno, později též valchu.
Provoz parního stroje spolu s dalšími úpravami továrny Wünsche finančně zatížily a spolu s probíhající krizí vedly k úpadku jeho podnikání. Ten vyvrcholil krachem v roce 1816 a mimosoudním vyrovnáním s věřiteli. Parní stroj a valchu v dražbě koupil přítel rodiny a krasnobarvíř Friedrich Schöll za 1 503 zlatých.

Tíživý závěr příběhu pokrokového průmyslníka

Wünschova manželka Johanna zemřela v roce 1818, její pozůstalost sestávala pouze z několika kusů oděvu. Samotný Wünsch ji přežil o 20 let, čím se však zabýval po krachu jeho továrny není jasné. Po jeho smrti v roce 1838 bylo v pozůstalostním spisu uvedeno, že byl živ pouze z podpory svých dětí. Dále se z dokumentu dozvídáme, že 26letá dcera Frederika byla svobodná, 25letý ženatý syn Adolf žil jako cukrář v Terstu a 23letý svobodný syn Gustav byl zlatnickým tovaryšem ve Stuttgartu ve Württembersku. Několika obnošených součástí Wünschova oblečení bylo použito k úhradě nemocničních a pohřebních nákladů, žádné dědictví po něm tedy nezbylo. Celý inventář jeho pozůstalosti se skládal pouze ze šesti zatímních poukázek zaopatřovacího ústavu spojeného s první rakouskou spořitelnou v celkové hodnotě 60 zlatých konvenční měny, datovaných ve Vídni 30. listopadu 1825. Tím se uzavírá životní příběh Christiana Karla Wünsche, nadaného soukenického mistra, který svými nekonvenčními rozhodnutími a pokrokovou prací s technikou do značné míry určil vývoj brněnského průmyslu dalších desetiletí.

Který parní stroj tu byl dříve než ten první?

Z dochovaných záznamů určujeme parní stroj Christiana Wünsche jako první použitý v průmyslové výrobě na území rakousko-uherské monarchie. První parní stroj jako takový byl však postaven na pražské polytechnice v letech 1806–1807. Zasloužil se o něj profesor František Gerstner, který z Vídně pro školu získal již v roce 1803 model Wattova parního stroje a po třech letech příprav a studia se rozhodl začít s vlastním projektem.
Konstrukci dokončil roku 1807. Tento parní stroj se však v průmyslu neuplatnil, stejně jako druhý, postavený roku 1810 na panství hraběte Buquoye Červený Hrádek v Čechách. Na Moravě se myšlenkou výroby parních strojů před Wünschem zabýval starohrabě Hugo František Salm, majitel rájeckého a blanenského panství, dokonce za tímto účelem založil v Doubravici nad Svitavou firmu SAG. Ta byla však roku 1814 zrušena, a Salmův cíl tak zůstal nesplněn.

GALERIE

Filip Živný
editor KAM v Brně, s použitím
publikace Vlastivědný věstník
moravský, sešit 3, 1982

Převzato z časopisu KAM v Brně → shop.pocketmedia.cz/predplatne